SAMIZDAT
Každý pokus o znovusjednocení české literatury je zajisté prospěšnější než prodlužování existence tří českých literatur, jež se míjejí. Krokem k lepšímu vzájemnému porozumění měla být návštěva Ondřeje Neffa a Petra Prouzy v NSR, kde se setkali s některými našimi exilovými autory. Podali o tom zprávu v Kmeni a Tvorbě. Reagoval jsem na jejich články poznámkou v LN, jejíž stanovisko teď P. Prouza označuje za „nehybné a ortodoxní“.
Je to jeho právo. Jenže smysl mé poznámky nesměřoval proti takovým pokusům opět spojit rozštěpený celek. Projevil jsem pouze skepsi, že by tak narychlo zorganizovaná akce mohla mít žádoucí výsledek. V těchto článcích byly mimoto některé formulace vzbuzující podiv nad naivními představami připravovatelů celé akce. Navíc některé informace působily nevěrohodně. Je to nepochopitelné, ale i lidé, kteří jsou plni ochoty k dialogu, kalkulují při vyslovování svých názorů s tím, že oponent nebude mít možnost se veřejně ozvat. Bylo např. těžko uvěřit, že by ředitel nakladatelství Index hodnotil jeho činnost a exilovou literaturu tak, jak to líčil O. Neff. A vskutku, zakrátko zaslal A. Müller Neffovi dopis, v němž se proti mnoha jeho formulacím ohradil. Kmen ho ovšem neuveřejnil... Také Antonín Brousek, jeden z přímých účastníků setkání, v článku „Česko-české smiřovačky“ v 1. čísle časopisu Most atd. má velké výhrady k této misi a k možnostem obnovení jednotného kontextu české literatury tak, jak si to představují nynější funkcionáři Svazu spisovatelů. Obnovení činnosti českého PEN klubu mělo přispět k sblížení spisovatelů, zatím alespoň domácích. Jeho členy jsou oba zmínění spisovatelé, takže o jejich dobré vůli není pochyb. Přitom však Prouza vysvětluje, že „popud k obnovení činnosti vyšel z několika stran včetně naší skupiny autorů, členů Svazu spisovatelů“. Proč ale ta kamuflující slovní mlžina „z několika stran“, když by bylo na místě otevřeně říci, že první podnět přišel ze strany autorů zakázaných?
Dnes už je zhoubnost normalizační politiky v kultuře zřejmá všem, koho nezaslepuje fanatismus. I tak zkušený kulturní politik jako Miroslav Válek dokodrcal k názoru, že ani vědci nejsou s to vysvětlit, co je a co není socialistická literatura! Její ochránci, kteří v 70. letech nastavěli hráze zákazů proti jakýmsi nesocialistickým vlivům, teď mohou s hrůzou očekávat den, kdy se ty hráze protrhnou. Odstranění ideologického pendreku, jímž byli vyháněni na okraj společnosti lidé jiného smýšlení, je jediné řešení, které vrátí do jednotné české literatury všechny její skutečné umělecké hodnoty.
