nejhorší byla nulová reakce rodiny

Od excesů zdravotníků, které provázely můj potrat, se dokážu odstřihnout. Nejvíce mě udivila a nepříjemně překvapila reakce mé rodiny (moje matka, týchně, tchán a další), někteří velice věřící. Vše se obešlo tak maximálně formulkou "je mi to líto". Jenže to bylo málo, já stále cítím, že mi umřelo dítě a stále to bolí, chybí asi nějaká paralela pohřbu. Chtěla bych, aby se o něm někdy mluvilo, stejnětak jako se mluví někdy o mém zemřelém otci, třeba jaké by bylo, jak by si rozuměli s bráchou atd. Také se nikdo nezeptal, jak se cítím po ztrátě dítěte. Je to velké tabu, ale proč?