Nečasova vláda by se měla poučit z chyb slovenských reformátorů a jen neškrtat
Iveta Radičová by klidně mohla být nejen slovenskou, ale i československou premiérkou. Ostatně před rozpadem federace byla jeden čas mluvčí slovenské odnože ODS. Tohoto ne úplně povedeného dítěte Václava Klause. Ten se však alespoň pokusil udělat z ODS federální stranu – byť na „slovenské dobrodružství“, kde se ODS ani nedostala do tamního parlamentu, velice rychle zapomenul.
Iveta Radičová by mohla být ale československou premiérkou i proto, že v Praze a Bratislavě budou po dlouhé době nejen vládnout téměř identické středo-pravicové vlády, ale i proto, že to, co Slováky a Čechy pod jejich vládou čeká, je téměř to samé, byť časově posunuté.
Jak Praha, tak Bratislava si v minulých letech žily nad poměry, i když, přiznejme si, to tak mnoha Slovákům a Čechům nepřišlo. Loňský rok a pokles výkonnosti ekonomiky jsme prostě přežili na dluh, aniž se většině Čechů či Slováků nějak výrazněji snížila životní úroveň. Hodně nám v tom pomohli i naši evropští sousedé, kteří napumpovali obrovské prostředky do automobilového průmyslu a ekonomik vůbec a udrželi tak v chodu většinu továren v našich zemích. Pro spravedlnost ale dodejme, že většinou továren, které mají své majitele právě v západní Evropě či jsou s ní propojeny.
Není to přitom tak, že by Češi (u Slováků to platí dvojnásob) nemohli žít ještě nějaký ten rok na dluh. Ale hospodářská politika se neřídí jen čísly, nýbrž také, a možná že dokonce především, emocemi. Řecká krize vytvořila atmosféru, v níž se téměř nedá nešetřit – tedy alespoň pokud jde o evropské státy. Proto se bude v příštích letech šetřit i v Česku a na Slovensku, byť jen při letmém porovnání zadlužení našich dvou zemí s průměrem EU, o porovnání s průšvihovými státy nemluvě, to nemá žádné větší opodstatnění.
V Česku se bude šetřit a reformovat (což je v našich podmínkách převážně jen jiná forma šetření) o mnoho více. Především proto, že Česko za sebou nemá dzurindovskou reformní smršť po roce 2002 – například na důchodový systém se v Česku ani nesáhlo. Nebylo to ale dáno jen tím, že se v Praze neurodil zatím žádný reformátorský tým podobný tomu Dzurindovu. Ale také proto, že Česko jako stát fungovalo a stále ještě funguje lépe než Slovensko s jeho zakořeněnou uherskou mentalitou.
Jenže teď „došla bída i na Čechy“ a Nečasův kabinet bude okřesávat český sociální ráj, který přežil všechny dosavadní vlády, včetně těch rétoricky liberálních za Václava Klause. Na Slovensku by se mohl v mnohém poučit, protože i slovenští reformátoři dnes přiznávají, že to po roce 2002 trochu přehnali. Ostatně Radičová jako ministryně práce a sociálních věcí před volbami v roce 2006 „změkčovala“ velice tvrdé sociální reformy svého předchůdce Ľudovíta Kaníka.
Při čtení programu Nečasovy vlády člověka, který žil v těch letech na Slovensku, ale napadá, že tu schůzku s Dzurindou, Kaníkem či Miklošem a hlavně Radičovou by česká vláda potřebovala jako sůl, protože nejen část slovenských reforem, ale i jejich nedostatky a chyby jako by český kabinet opisoval přes kopírák.
Včetně té chyby úplně nejzávažnější – když už se občanům vezmou peníze, nařídí se jim platit mnohé z toho, co dosud platil stát, musí se jim nabídnout nějaká protihodnota. Tedy citelné zlepšení zdravotní péče, dostupnost univerzitního vzdělání. A v případě faktického zrušení výhodnosti stavebního spoření nabídnutí jiného smysluplného způsobu zhodnocení úspor. Minimálně třeba tím, že stát banky přiměje zvednout směšné úroky na spořicích účtech nebo přitlačí na snížení bankovních poplatků. Pokud Nečasova vláda alespoň tímto způsobem své „reformy“ nevyváží, dopadne jak Dzurinda v roce 2006 – v zahraničí bude Nečas za reformní hvězdu, ale volby s komunisty a socialisty na hlavu prohraje. Trochu tu platí, že Nečasovi by trocha Radičové neuškodila. Obtížná protikorupční mise Zatímco v reformách je na tom Slovensko lépe a Radičové k úsporám bude zatím stačit jejich doladění a daně se zvedat nebudou, obě země stejnou měrou tíží jiný, stejně zásadní problém, jako je neefektivní sociální systém. Tím problémem je rozsáhlá korupce.
V situaci, kdy jak Slovensko, tak Česko vyčerpalo privatizační polštář i pozitivní ekonomický efekt, který přinesl vstup do Evropské unie, musí omezit míru korupce. Ta je tak vysoká, že na ni česká ani slovenská ekonomika už nemají, a nemohou si ji prostě už dovolit.
Jak Radičová, tak Nečas mají přitom podobný problém – jsou za nimi strany, které se na fungování dosavadního korupčního systému v zemi podílely. Podobné je to i s částí koaličních stran v obou zemích. V Bratislavě i v Praze jde proto o delikátní politickou hru, jak současně vládnout i očišťovat politiku a své vlastní strany od korupce. Oběma premiérům je možné jen držet palce. Protože jak jejich protivníci ve vlastních stranách, tak opoziční varianta, která by je mohla vystřídat, mají k jejich přinejmenším morálním kvalitám daleko.
***
Petr Nečas jako by nejen kopíroval část slovenských reforem, ale i jejich největší chyby. Když se lidem vezmou peníze, musí se jim za to nabídnout alespoň nějaká protihodnota.
O autorovi| LUBOŠ PALATA redaktor LN e-mail: lubos.palata@lidovky.cz
