Ano, přemýšlím o současné výstavě Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně s titulem Resetting - jiné cesty věcnosti a předem podotýkám, malbu jsem vždy vítal a stále zásadně respektuji!
Na této dobové přehlídce vystavují lidé, jejichž a pro mne jediné pojítko, až na několik výjimek, je jen jistá blízkost věku.
Ambice kurátora (kurátorů?) však byly (jsou) deklarovaně jiné, namátkově cituji: „Nastává čas zklidnění - resettingu, což se překládá jako nulování, ale také jako seřízení, vymazání nebo znovunastavení. Resetting value potom znamená ,hodnotu návratu‘ (k prostoru, k figuře, k obsahu, k mnohosti atd.). Projekt Resetting si všímá umělců věnujících se kontinuálně předmětné malbě, od které se každý z nich svým způsobem odklání, osvobozuje, oprošťuje, aby se k ní opět jinými cestami navracel“ Tato slova, snad i dobře míněná, ve skutečnosti nic neznamenají, neboť ve výsledcích (obrazech) pouze sugestivně opakují (vlastně podprahově manipulují) opět předem dávno definované, pojmenované.
Poctivější by jistě bylo, kdyby organizátoři zcela věcně a na rovinu řekli, že jde o úzký okruh přátel malířů a jejich momentální představy. Většinou vycházející z ateliéru Jiřího Sopka na AVU, „obohaceni“ o několik jiných umělců, kteří by měli dodávat odlišný kvalitativní lesk pro oslovení jiného publika. Proč ne?! I když bych se pak asi musel ptát, proč mají k podobným pokusům (není první a asi ne poslední) k dispozici výjimečné výstavní prostory. Takto se zbytečně a průhledně kamufluje základní smysl podobných přehlídek, který spočívá v tom, jak se konečně na scéně viditelněji etablovat, například pro sběratele českého umění.
Mladí a výrazní umělci by však, dle mého, měli ignorovat komerční strategie a jít ještě dlouho ve svém tvůrčím zanícení, nepokoji, proti tomuto faktu.
Výstava Resetting, tak jak je postavena, bohužel spíše nenáročně nadbíhá podobným konvencím.
Cožpak zde figurální, předmětná, věcná malba umírala na úbytě? Nenechme se vysmát, nikdy! Nechci být protivný, ale na této výstavě nejde o názor, polemiku. Avizované téma „návratu“ k předmětnosti či věcnosti atd. vyznívá jen jako načančané alibi pro dlouholetý obsahově formální stereotyp většiny zastoupených umělců. Nikdo se tu, čest výjimkám, ani neptal na zásadní otázku současné malby: proč malovat. Většina se zde totiž ptá, jak malovat, a toto jak však nic nevyvolává, kromě jistých, často sentimentálních pocitů. Výstavě chybí základní prostor pro kolizi, konflikt i vzrušení. Je si sama sebou jistá, před čímž ji neochrání ani ti druzí (přizvaní, mimo stabilní okruh „Sopkova“ ateliéru).
Malba jako samotný fenomén nemůže být v současném světě spásným důvodem k obrazu. Navíc případná námitka, že jak malovat může souběžně znamenat právě proč malovat, je mnohá desetiletí v právoplatných diskuzích o umění provařeným argumentem. Argumentem, se kterým lze sice i nadále pracovat, ale vyžaduje uvědomělý stav odvahy a nadhledu.
Nikoho osobně nenapadám. Mohu se totiž ve všem mýlit, vybízím pouze k riskantnějším úvahám o malbě a obrazu, aby nebyly tak snadnou kořistí (kupovanými odpustky) pro zhýčkanou sortu zdejšího bohatšího, pragmatického (ne) politického managamentu.
O autorovi| JIŘÍ DAVID, Autor je vedoucí ateliéru intermediální konfrontace na VŠUP
