Ředitel jihočeské policie Radomír Heřman připustil, že se jeho úřad dopustil chyby, kvůli níž mohl duševně nemocný Jan Heidinger zavraždit svého otce a jeho manželku.
Ohlas to vyvolalo značný, jednak kvůli vážnosti případu, málokterá chyba má tak fatální následky. Média i veřejnost ale Heřmanovo vyjádření také přijaly se sympatií. Málokdy se stane, aby tuzemský veřejný činitel přiznal, že se ve sféře jeho odpovědnosti stala nějaká špatná věc, aniž by přitom okamžitě hledal výmluvu v nějakých „objektivních příčinách“.
Ta událost se nabízí jako odrazový můstek k obecnému stesku nad úrovní politické kultury a komunikace mezi představiteli institucí českého státu a obyvateli téhož. Jenomže ani v tomhle ohledu neexistuje předěl mezi v jádru poctivým lidem a jeho z jakýchsi záhadných důvodů neadekvátní reprezentací. Veřejní činitelé v Česku skutečně nejsou zrovna zvyklí přiznávat chyby, jsou ale adresáti připraveni takové hypotetické konfese přijímat? Jaké šance mohou mít lidé ochotní k veřejné sebereflexi v atmosféře, která snad ve všech vrstvách trpí absencí velkorysosti a v níž stále silně rezonuje to pověstné, doktorem Plzákem formulované „Zatloukat, zatloukat, zatloukat.“?
Jiný značně ilustrativní příklad „komunikační strategie“ státního úředníka nabídl náměstek ministryně spravedlnosti Marek Görges. Byl tímto deníkem dotázán na případ pana Staševského, jenž byl po 40 dnů neoprávněně držen ve vazbě (potvrdil to i Ústavní soud) a teď stát žaluje o odškodné.
Úřad páně Görgesův vyvíjí značné úsilí, aby se žádná náhrada nevyplácela, počíná si přitom způsobem, řekněme, hraničním. Právníci obecně vnímají částky, které podobným způsobem jako pan Staševskij postižení lidé na státu vysoudí, za nedostatečné až směšné. Podle pana náměstka ale „stát není dojná kráva“ a lidé by třeba kritizovali, kdyby se odškodné vyplácelo moc často. Na otázku po účelnosti praxe, kdy cizinci, jejichž domovský stát (v případě pana Staševského to bylo Rusko) žádá jejich vydání, jsou automaticky dáváni do vazby, zase pan Görges namítl, že by jeho úřad mohl být kritizován, kdyby někdo takový – nejsa pod zámkem – utekl.
Ze slov pana Görgese vyplývají jasná poučení. Určujícím principem konání státního úřadu je nebýt kritizován, to za prvé. PR musí mít vždy převahu nad principy. Se „sprostými podezřelými“ se zdejší justice mazat nehodlá, v zájmu toho, aby jeden třeba neutekl, je správné jich dvacet preventivně zabásnout. V případě, že stát nějak pochybí, musí individuu, které si dovolilo stát se obětí justičního omylu, pořádně zasolit. Drzost některých lidí zjevně nezná mezí. Místo aby vděčně olízli ruku, která je blahosklonně pustila z kriminálu, kam je předtím neoprávněně zavřela, dožadují se peněz. S takovou ať na nás nechodí. Ministerstvo spravedlnosti tady přece není od toho, aby se staralo o nějakou spravedlnost. Nebo aby jí alespoň nepřekáželo.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
