Poetiku autorského divadla zpravidla určují konkrétní osobnosti, jež bývají složitě nahraditelné. Totéž platí i o tvůrčích tandemech, jež se rozcházejí i z tak nesmlouvavých příčin, jako je smrt. Když zemřel Jiří Šlitr, také se musel jeho kolega Jiří Suchý rozhodnout, jak dál. Byl však v horší situaci - ztráta partnera jej postihla v mužných letech a navždy už bylo jeho činění v budoucnu poměřováno léty této mimořádně úspěšné éry. Musel hodně přehazovat výhybky, než došel k té správné partnerce - Jitce Molavcové, s níž vytvořil poetiku jinou.
Generační výměna možná, ale má své zvláštnosti Zdeněk Svěrák s Ladislavem Smoljakem bohužel už nic nenapíší, ale jejich společné divadelní i filmové dílo by mohlo být považováno za uzavřené už dávno. A oni si také dopřávali luxus psát zvolna třeba i dva roky jako u posledního Českého nebe. Už dávno si prostě zařídili, aby pro ně tvůrčí práce byla hlavně zábavou. O to příjemnější bylo, že každé jejich nové autorské vzedmutí mělo zase takovou invenci. Žádná křeč, žádné nucení, žádné sebevykrádání. Ostatně když před dvěma lety tu svou patnáctou hru České nebe uvedli, oba opatrně naznačovali, že už s psaním pro cimrmany končí definitivně: „Máme pořád vyprodáno, to je pravda. Co divadelník může chtít víc? Kdybychom tuhle poslední hru nenapsali, lidi budou asi stejně chodit na těch čtrnáct starých.“ Divadlo Járy Cimrmana samozřejmě není běžná repertoárová scéna, je postavené na originálních typech neherců. A je nejisté, zda by zde mohla standardně fungovat generační výměna. Ona se samozřejmě konala, stačí se podívat do letopisů divadla. Po určité době se vždy někdo probojoval ze zákulisí na jeviště a zpravidla šlo o akvizici mladšího data. Ale i to mělo svůj specificky cimrmanovský vývoj.
Další moment je, zda může cimrmany hrát někdo jiný než cimrmani. Může, i se tak děje, ale výlučně v amatérském divadle, což Svěrák se Smoljakem také přiznávali. Amatéři je prý stále žádají o svolení k provozování a dostávali povolení, pokud nešlo o komerční záležitost.
„Naše hry se masově hrají na školách, my už požádali naši agenturu Aura-Pont, aby jim ta povolení za jistých podmínek udělovala, bylo těch žádostí tolik, že nás to už zatěžovalo,“ uvedl Svěrák. Představa, že by cimrmanovské hry uvádělo profesionální divadlo, je trochu směšná. Byla by to hra přetočená na entou a ta by nemusela dopadnout nejlépe, i když údajně jedno polské divadlo tak činí. Nikdo ho však neviděl, a tak jde možná o další mystifikaci. Divadlo už rovněž postihla nejedna ztráta. Snad prvním zemřelým členem byl lékař František Petiška (+1980), posléze překladatel Jaroslav Vozáb, který odešel o osm let později. Ze zakladatelské party, která se však později nepohodla, část z divadla po roztržce odešla a z ní už také není nikdo naživu -v roce 1986 zemřela ve věku šedesáti sedmi let režisérka Helena Philippová, která jako první věřila v úspěch pánského spolku, který se koncem šedesátých let sešel ve vinárně U Pavouka. Následoval ji jazzman Karel Velebný, který zemřel tragicky při autonehodě v roce 1989, a před třemi lety Jiří Šebánek.
V dnešním působišti, žižkovském divadle, cimrmani mají přibližně polovinu hracích dnů z měsíce, ovšem pravidelně také jezdí na zájezdy. Role vždy měli a mají i dnes proalternované, protože provoz jejich divadla si nezadal s profesionální scénou. Je evidentní, že budou muset tento počet ještě snížit, což ostatně přiznal i sám Zdeněk Svěrák. „Taková ztráta se nedá nahradit. Budeme si muset společně sednout a vymyslet, jak by mohlo divadlo fungovat bez něj a kolik představení dokážeme zahrát,“ říká.
Pro diváky to znamená jediné, že budou muset vynaložit ještě větší úsilí k sehnání lístků. Milovníci Cimrmana ale tuhle nesnáz jistě rádi podstoupí, dokud oni sami budou v mladém věku, pak je vystřídají jejich děti a vnuci. Jen ti cimrmani budou hrát pořád pryč. No nebylo by to hezké?
***
Zdeněk Svěrák s Ladislavem Smoljakem bohužel už nic nenapíší, ale jejich společné divadelní a filmové dílo by mohlo být považované za uzavřené už dávno
