Úterý 16. dubna 2024, svátek má Irena
130 let

Lidovky.cz

Číst Viewegha

Česko

POSLEDNÍ SLOVO

Sešli jsme se s Michalem Vieweghem na nějaké besedě v Brně a on mě pak vezl zpátky do Prahy. A já jsem v jeho autě pocítil potřebu společensky nějak vyřídit literární problém. Po jeho Výchově dívek v Čechách jsem pak četl jenom Účastníky zájezdu: bral jsem to jako informaci, jak ten Viewegh dál píše; o čemž se skoro vždycky mluví, když se sejdou lidé, kteří čtou. Michal Viewegh totiž rozdělil čtenářstvo na dvě třídy: na lidi, kteří ho čtou a uznávají, a na ty, kteří nikoliv. A tu jsem si uvědomil, že mi to vadí.

Domluvili jsme se, že si vyměníme poslední knihy: poslal mi Román pro muže. Přečetl jsem ho jedním tahem. A někdo nám přinesl jeho Lekci tvůrčího psaní, kterou jsem přečetl za večer. A jsem rád: mám lépe co říct o tom Románu. Lekce je knížka vtipná, kde hbitý dialog často nahrazuje sporý děj. Pozorování, charakteristiky vyvolávají u čtenáře myšlenky, s nimiž se autor sám nemusí předvádět.

Román pro muže má tři hlavní postavy: jsou to dva bratři a sestra. Hlavní postavou je nejstarší Cyril, který se rozhodne připravit těžce nemocnému Brunovi potěšení v oboru, který má Bruno rád. Děj jde bystře vpřed, a já jen z dobré vůle překračuju Cyrilovu sprostotu slovem i skutkem. Sestra trpí, vlastně kvůli ní to snáším. Toto není výtka. Protože autor popisuje takového člověka, a vytýkat mu to bylo by jako vytýkat mu, že jeho pes je chlupatý. Příběh nakonec vyslovuje mírnou důtku: víc by autor a možná i čtenář cítil jako kýč.

Námitku mám v otázce: proč se kniha jmenuje Román pro muže. Pro muže jsou všecky romány, jako pro ženy. Co tu autor mužům extra vzkazuje? Bylo by skoro přiléhavější, kdyby ho autor nazval románem pro ženy: „Dámy, dívky, to jsou oni, ta prasata a sobci!“ Tam totiž jsou tací i muži v pozadí příběhu. Výstižný, ba přímo napínavý byl by titul Cyril!.

O čem ta kniha je, na to má autor právo. Ale s jakým úmyslem (nepolitickým i nepedagogickým!), jen svým osobním posílá ji do světa, a to na určitou adresu? Myslím však, že takovou otázku nebude mít nikdo, „kdo čte Viewegha“. Bere ho takového, jak ho zná. Moje otázka soukromá: ale nejeví se on tak jen ze zvyku, z nedbalosti, z unavené mistrné rutiny? Ani to nevadí: má dost svých čtenářů.

Co jsem tu dosud napsal, je takový delší úvod k mému hlavnímu názoru: Literatura se vyvinula z vyprávění v dobách už jeskynních. Lidé si vyprávěli příhody: skutečné, smyšlené, dobromyslné i výhružné. To vyprávění psaním zdegenerovalo, až si z něho pár lidí udělalo zaměstnání. A protože to každý nedokáže, udělali se elitou. Jak se literatura odtrhla od svého původu a stala se odbornou činností, začala se štěpit, třídit. A vyrazila se jí kritika. Kritikové pak mají sklon sunout pořád výš čím dál méně autorů a jejich knížek, až i jen knížeček. Vlastně do toho, co si kritik myslí, čtenáři nic není.

Moje maminka vášnivě četla, krom jiného Vlastu Javořickou. Nedávno jsem si jednu koupil a přečetl ji: bylo to zajímavé, napínavé a navíc: velice pěkně napsané. Ušlechtilá autorka. Svedla mou maminku, jako mnoho jiných žen, od všední práce ke svátečním soukromým chvilkám, učila je číst, zvykly si.

***

Proč se kniha jmenuje Román pro muže? Pro muže jsou všecky romány, jako pro ženy. Co tu autor mužům extra vzkazuje?

Autor: