Pátek 27. ledna 2023, svátek má Ingrid
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Co by asi dělal Miles, říkám si často

Česko

John Scofield (55) je spolu s Patem Methenym a Billem Frisellem považován za člena „velké trojky“ mezi jazzovými kytaristy dneška. Právě vydává album This Meets That.

* LN Název desky má připomínat, že jste swingově rozhoupal klasiku od Stones, Animals i staré country?

Přesně tak. Přemýšlel jsem o názvu, přičemž celková chuť nahrávky je taková, že v ní jeden druh písniček potkává druhý.

* LN Proč jste se rozhodl tentokrát jít do studia s vlastním triem a přidat dechovou sekci?

Vlastně je to instinkt. Ve stejnou dobu jsem měl na mysli několik dalších projektů, pro které jsem se mohl rozhodnout, ale hráli jsme tyhle písničky už velmi dlouho a já jsem z nich byl nadšený.

* LN Partnery v triu jsou vám už dlouhá léta bubeník Bill Stewart a basista Steve Swallow. Jaký byl jejich přínos?

Steve je podle mě naprosto unikátní basista, na elektrický nástroj hraje jako nikdo druhý na světě, o Billovi můžu mluvit stejně, je dokonalý stylista. Navíc mají oba báječný smysl pro humor. Někdy se přistihnu, že říkám věci, které jsem slyšel od nich.

* LN Při zběžném pohledu se vaše kariéra dělí na etapy - jazzrock s Milesem Davisem, jambandy ovlivněné funkem a hudbou New Orleans, drum’n’bassové rytmy... Pohybujete se stylově ve vlnách, anebo jimi plujete simultánně?

Vlastně platí obojí. Někdy vymyslíte projekt, natočíte s ním desku a tím to celé končí. Často pak ale máte pocit, že chcete udělat ještě její další verzi. Jindy zas dělám víc věcí souběžně, což vyplývá z toho, že se živím jazzem. Spolupracuji s kapelou Medeski, Martin&Wood, jsem v polovině turné se svým triem a pak zas chystám něco s orchestrem. Častokrát tedy musím přepínat z jedné věci na druhou, ale to je dobře, poněvadž to udržuje hudbu čerstvou.

* LN Na nové desce je několik coververzí - nejznámější je stoneovská Satisfaction, kterou deska končí. Vážně to byla první věc, kterou jste se naučil na kytaru, jak se kdesi píše?

Úplně první ne, ale jedna z prvních asi ano. Pokud se pamatuju, jako první jsem na kytaru hrál starodávnou anglickou lidovou písničku Greensleeves, bylo mi dvanáct a hrál jsem ji spolužákům. Zároveň to byla doba toho, čemu se u nás říkalo „britská invaze“, všech těch kapel, které dobývaly Ameriku. Dvě z nich byly právě Rolling Stones s jejich Satisfaction a Animals s písničkou House Of The Rising Sun. To byly písničky, které uměl zabrnkat snad každý z naší generace, jak mi potvrdil i Bill Frisell, který se mnou na desce hraje právě House Of The Rising Sun. Legrační ovšem je, že lidi narození o dvacet let později a dokonce i dnešní mladí se učí jako první písničky na kytaru právě tyhle. Staly se něčím jako hymnou. Naše verze na desce jsou o dost jiné, ale to základní v nich zůstalo, v určitém smyslu se k tomu stále vracím.

* LN Takže vás baví formát jednoduché písničky?

Rád jich mám rád spoustu, navíc kdysi bývaly popovými písničkami dnešní jazzové standardy. Beatles ve své době psali výtečné písničky, zdvihli laťku, jak se říká.

* LN Na This Meets That ovšem hrajete Rolling Stones. Kdybych se vás v roce ’68 zeptal: Volíte Beatles, nebo Stones?

Beatles a Stones mě obrovsky zajímali tak o dva roky dříve, ale v roce 1968 jsem už byl nesnesitelný bluesový snob, poslouchal jsem B. B. Kinga, Alberta Kinga... A začínal jsem se stávat jazzovým snobem. Měl jsem pár jazzových desek a moc jsem jim nerozuměl. Připadalo mi fajn být bluesový snob, ale kdybych mohl být jazzový snob, říkal jsem si, byl bych nejsnobštější ze všech.

* LN Za pár let si vás do kapely vybral Miles Davis. Přemýšlíte někdy o tom, co by Miles dnes řekl na to či ono nebo co by hrál?

Často. V Americe existuje kniha, které má pomáhat mladým. Její titul zní „Co by udělal Ježíš?“. Když hraju, přemýšlím takhle o Milesovi velice často. Častokrát to pro mě znamená dát si pohov, nehrát co nejrychleji, ale nechávat v hudbě dostatečný prostor.

* LN Co chystáte dál?

Nedávno jsem se rozhodl, že musím natočit bluesově-gospelový projekt. Pro mě to znamená návrat ke kořenům, zároveň duchovní a emocionální hudbu, která zůstává pro tyto dvě kvality nepřekonána. Něco z toho bych rád zachytil na nahrávce.

Autor:

Mohlo by vás zajímat