Vsobotu byly vyhlášeny nominace na České lvy, nejvíce jich získali ti nejvýraznější favorité - 3 sezóny v pekle, Protektor a Kawasakiho růže. Nemálo z těch, kdo český film sledují, výběr zrovna neuspokojil (viz např. text Jana Gregora Zbabělí lvi v posledním Respektu).
Postrádali na straně akademie odvahu k vyzdvihnutí filmů méně nápadných, ale nějakým způsobem cenných - třeba Mužů v říji Roberta Sedláčka, Zoufalců Lenky Rudolfové nebo Dvojky Jaroslava Fuita a Richarda Malatinského. Jejich argumenty se zakládají na představě, že filmová cena má být jaksi spravedlivá a představovat kompas k hodnotám trvalejšího charakteru.
Proč by to tak ale vlastně mělo být? Vybírání laureátů zdejších filmových cen je v jistém smyslu analogické k volbám. Nějací lidé odevzdají hlas, každý ze svých důvodů - promyšleně, impulzivně, z osobních sympatií či averzí. Každý ten hlas má stejnou váhu, pak se sečtou. Stejně jako ve volbách to není vítězství nějakým způsobem vydiskutované. Stejně jako ve volbách je to vítězství spravedlivé - vyhrál přece ten, kdo dostal nejvíc hlasů. Stejně jako ve volbách ten vítěz zdaleka nemusí být ten nejsympatičtější, nejschopnější a nejodpovědnější. Někdy v tom ohledu stačí až šokujícím způsobem málo. Lidem, kteří jsou nespokojení s výsledkem voleb, stoupenci vítězné strany často s úšklebkem vzkazují: tak vyměňte voliče. To jistěže nejde. Udělování Českých lvů je v jednom ohledu demokratické. Rozhoduje se anonymně a bez odpovědnosti, akademici nemusejí po hlasování skládat účty ze svého rozhodnutí. Alternativou je nějaká forma autokracie, kde o všem rozhoduje veřejně známý jedinec nebo malá skupina. Jenomže přitažlivost cen typu Český lev je právě v té anonymitě, jež z klubka roztodivných a třeba i sporných motivů udělá autoritativní hlas shůry.
