Výročí srpnové okupace z roku 1968 se nedá přehlédnout, odevšad se na nás valí vzpomínky, hodnocení, historické dokumenty a fotografie, málem aby se člověk bál přiblížit k nějakému médiu. Je trochu zvláštní, že se tato vlna vzedmula do takové výšky až letos, ale má to své příčiny. Do těch se teď nehodlám pouštět, vlastně se chci předem trochu omluvit, že k té obrovské kupě vzpomínek a úvah přidávám ještě další - ale do života mé generace zasáhly tanky Varšavské smlouvy tak silně a neodvratně, že to nemohu pominout.
V roce 1968 kulminovala v celém euroamerickém světě revolta mládeže, a to nejen studentské. Byly to děti silné poválečné (a v západní Evropě snad poslední) populační exploze, které se bouřily proti starší generaci se sebevědomím mládí. Média už tehdy propojila svět do té míry, že mládež poslouchala stejnou hudbu, děvčata nosila stejné plastové holínky a minisukně v Kalifornii i v Praze, a jak jsme si vykračovali po ulicích, měli jsme pocit, že nám patří svět - a že patříme světu. Pocit nadnesený, jemuž se lze posmívat, ostatně i já na něj dnes vzpomínám s úsměvem.
Tanky uštědřily mohutnému pocitu spojenectví a solidarity s našimi vrstevníky ve Francii, v Británii či ve Spojených státech drsnou ránu dřív, než si mnozí z nás stačili uvědomit, že se vzpoura studentů a mládeže po celém západním světě politicky rozhodně nedala převést na společného jmenovatele. Ona ale nebyla politicky tak vyhrocená, jak by se mohlo zdát: děvčata v minisukních a kluci s dlouhými vlasy zdaleka nebyli jen nositeli politických postojů. Většina z nich se přece o politiku nezajímala, a když, tak jen okrajově. Ale ten dojem, že všichni chceme jaksi totéž - mylný jako většina pocitů tajemné a povznášející jednoty -, byl něčím, co v Československu rozjezdily pásy sovětských tanků. Byla to z hlediska lidí, kteří se o politiku nestarali a chtěli žít normálním životem, nezasloužená a nepříliš pochopitelná křivda.
„Máničkám“ nešlo o změny ve vedení Komunistické strany Československa, mladí lidé chtěli prostě poslouchat hudbu, kterou milovali a o které si mohli se svými vrstevníky povídat i bez znalosti jazyků. Chtěli žít po svém - a od 21. srpna bylo jasné, že to už nebude možné. Toto zklamání celé generace se v tehdejších státních a komunistických dokumentech nepromítá.
Ale abych nezůstala u nostalgické vzpomínky: podle agentury Interfax má již Jižní Osetie vlastní kapitolu v rozpočtu Ruské federace. V ukrajinských novinách Gazeta 24 zase představitel ruské ambasády v Kyjevě prohlásil za dezinformaci pověsti o tom, že by ruská tajná služba rozdávala ruským obyvatelům Krymu ruské pasy. V Arménii probíhá každoroční vojenské cvičení Organizace kolektivní bezpečnosti, jejímž členy jsou Rusko, Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán - je to poprvé, co se toto cvičení koná na Kavkaze, a nikoli na území středoasijských republik. A kromě Václava Klause se v rusko-gruzínském konfliktu postavil na stranu Ruska i Alexander Lukašenko.
***
„Máničkám“ nešlo o změny ve vedení Komunistické strany Československa, mladí lidé chtěli prostě poslouchat hudbu, kterou milovali
