Společnost bratří Čapků mi letos dala ohromný vánoční dárek. Po Rudolfu Zahradníkovi, Heleně Illnerové, Jiřím Stránském či Tomáši Halíkovi jsem i já byl poctěn, abych promluvil pozítří na Boží hod dopoledne u vyšehradského hrobu Karla Čapka v den výročí jeho smrti. Řeknu asi tohle:
„Britský prozaik Julian Barnes v knize Žádný důvod k obavám líčí, jak objevil rov svého oblíbeného autora a krajana Forda Madoxe Forda na rozlehlém hřbitově na mořském útesu v Deauville. Jméno a data byly na náhrobku nečitelné. Dřepl si a klíči od pronajatého vozu čistil vytesaná místa od lišejníku, dokud spisovatelovo jméno nebylo znovu jasně patrné. Jsou literáti, kteří mají tu smůlu, že jejich památka doslova či v přeneseném slova smyslu zaroste. O Karlu Čapkovi se to naštěstí rozhodně říci nedá.
Jeho tvorba i dvaasedmdesát let po smrti působí svěže a aktuálně. Důkazem předvídavosti, větší než deseti profesorů z Prognostického ústavu, je to, že řada pasáží působí, jako by je napsal právě dnes. Například věty z roku 1921,Politická nutnost se říká věcem, které nejsou jaksi docela v pořádku, ale o kterých to nechceme říci. Má asi takový přízvuk, jako bychom řekli: Je sice prašpatné, co děláme, ale děláme to na mou čest jen proto, že nedovedeme udělat nic lepšího.‘ Nelze je vztáhnout na spojení ODS a ČSSD na pražské radnici nebo na tajnou dohodu o udržení Nečasovy vlády?
Před pěti lety Česká televize uspořádala anketu Největší Čech. Karel Čapek se umístil na devátém místě, o sto sedmdesát hlasů před Boženou Němcovou. Jeho velikost ovšem nemůže změřit počet esemesek od diváků. Tím nejprůkaznějším hlasováním je setrvalý zájem čtenářů o jeho knihy. Závidím každému malému chlapci nebo děvčeti, které teprve čeká to úžasné dobrodružství, až začnou objevovat Čapkův svět, a věřím, že mu podlehnou i v době iPodů, empétrojek a plazmových obrazovek. Před dvěma roky vypršela čapkovská autorská práva. V této souvislosti doufám, že se zvláště představitelé naší populární hudby ovládnou a nikdy nevznikne muzikál Matka s Lucií Bílou nebo disco opera R. U. R. s hudbou Michala Davida.
Závěrem snad můžu přiznat, že jsem nad nabídkou promluvit nad Čapkovým hrobem dosti váhal, neboť pro mě znamená nedostižný novinářský vzor, ale zároveň je mi tuze blízký kvůli mému koníčku, sběratelství světové etnické hudby na deskách. Za pozvání upřímně děkuji a beru ho jako poctu a výzvu - žít a pracovat dle jeho odkazu a neumdlévat v boji o demokracii a proti komunismu. Psát srozumitelně česky a pro lidi, když už se deník, kde publikuji, jmenuje prokrindapána Lidové noviny. A stát si za svým názorem, i kdyby kolem blesky práskaly, hromy duněly a mocipáni stokrát nelibě kňourali a pohoršeně zdvíhali obočí.
Leží-li zde na Čapkově hrobě miska,,aby z ní mohli ptáci pít‘, jde o výstižný symbol. Díky za mimořádné dílo, jež zůstává pramenem zdravé čisté vody, která dokáže zemdleného člověka spolehlivě osvěžit. Díky, a ať odpočívá v pokoji.“
A Vám, drahé a drazí, přeji požehnané Vánoce!
