Sportovní funkcionáře vyděsil výrok premiéra Topolánka, že by atletický oddíl Dukla už neměla platit armáda. Souhlasím s ním, armádní sport, to je pozůstatek minulosti, který nemá žádnou logiku. Je plus minus opodstatněné, aby armáda zaměstnávala třeba hudebníky, kteří jí na přehlídce zahrají svižný marš, ale proč by měla platit sportovce? Jistě ne proto, aby Šebrle či Špotáková jednou za rok oblékli uniformy a vyrazili na vyhlášení Atleta roku.
Co tedy dělat s úspěšným oddílem, aby nezmizel z povrchu zemského? Mám už delší dobu takový nápad. Duklu by si pod svá křídla mohla vzít Praha. Celkový rozpočet by tedy z valné části hradila ze svého rozpočtu. Mám pro to řadu rozumných důvodů, které se pokusím shrnout.
Dukla potřebuje ročně kolem 150 milionů. To není málo, dokonce i v poměru k třistanásobně vyššímu rozpočtu hlavního města (44 miliard). Magistrát v letošním roce podporuje sport částkou 120 milionů korun. Potřebovali bychom tedy sportovní injekci více než zdvojnásobit.
Část peněz však už existuje. Naše kandidatura na pořádání olympijských her je po orgiích v Pekingu jen utopickou vizí. Z hlediska peněz to znamená úsporu několika desítek milionů korun rok co rok. Koneckonců utracené peníze to dokazují: kandidatura už stála 72 milionů a její protagonisté žádali na letošní rok znovu plných padesát milionů korun.
Tedy minimálně třetinu potřebného rozpočtu už máme zajištěnu. Další miliony se dají ušetřit, když připustíme, že armáda určitě nehospodařila efektivně. A už vůbec se nedá předpokládat, že by přistupovala k vlastnictví Dukly jako ke sportovnímu podnikání. Jinými slovy, stejně jako u fotbalových, basketbalových a jiných klubů je třeba výraznou část rozpočtu sehnat od sponzorů. Současná praxe, kdy špičkové atlety platí stále Dukla, ovšem velké peníze kolem nich „točí“ jejich manažeři, není samozřejmě zcela optimální.
Podpořili bychom olympijskou myšlenku Sečteno a podtrženo, v pražském rozpočtu by se muselo najít dalších několik desítek milionů korun. Ale považme, že na druhé misce vah leží vlastnictví Dukly a to přinese silné klady: podpora atletiky jako královny sportu, která v Česku živoří, se nám vrátí například výraznějším úspěchem na olympiádách. Navíc bychom k atletice mohli přivést výrazně více dětí (rozumí se mladých talentů), které si nyní vybírají především mezi míčovými hrami. Sport je podle všeobecného konsenzu hodnota, kterou se vyplatí podporovat, stejně jako platíme kulturu. Je přece jednou z hlavních prevencí sociálně-patologických jevů, například závislostí či kriminality. Jistě nejen mně osobně také přijde zřejmé, soudě třeba podle posledních veřejných výroků Barbory Špotákové, že jde k duhu i charakteru a osobnosti jedinců, kteří ho pěstují!
Praha by v tomto ohledu ani nebyla výjimkou. Sportovním klubům obvykle města velmi výrazně pomáhají, aby zachovala kvalitu a přístupnost sportu pro své obyvatele a podpořila líheň talentů. Pokud to dělají i dobře a efektivně (například tlačí na vícezdrojové krytí rozpočtů), mohou přínosy výrazně převyšovat náklady takové podpory. Praha by podporou Dukly podstatně zvýšila svůj podíl na úspěšnosti české reprezentace na olympijských hrách a podpořila tak olympijskou myšlenku mnohem silněji než snahou uspořádat v Praze hry samé.
O autorovi| Markéta Reedová, náměstkyně primátora Prahy (SNK ED)
