Nedostatečná reflexe komunismu se nám vrací
Jak informovala včerejší MF DNES, Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozhodl (a nikoli poprvé), že lidé, kteří získali za komunismu majetek konfiskovaný emigrantům a pak ho po pádu komunismu museli vrátit, byli poškozeni. To, že dostali zpátky, co zaplatili, nestačí.
Pokud si ovšem tito lidé stěžují, je to proto, že český soud uznal, že konfiskát získali nepřiměřeně levně nebo v rozporu s komunistickými předpisy. Pokud by majetek zabavený, zcela v rozporu s civilizovanými tradicemi, emigrantům získali „čistě“, žijí ve státem ukradeném majetku dodnes – taková je česká restituční legislativa.
Štrasburský soud se ale tím, jak fakticky fungoval socialismus, nezabývá. Uplatňuje dnešní měřítka právního státu. Výsledkem v tomto případě je, že zaštiťuje nemravnost. Přispívá to k (zajisté zjednodušujícímu) dojmu, že po pádu komunismu se mnohé západní instituce ze všeho nejvíce zajímaly o to, zda se neděje nějaké příkoří komunistům. Kolik znepokojených slov zaznělo na téma údajného „honu“ na komunistické agenty, kolik starosti bylo vyplýtváno na blahobyt ruských kolonistů v baltských zemích. Shodou okolností se dozvídáme, že Evropský soud hodlá řešit stížnost prokurátorky Brožové-Polednové (což nepředurčuje, jak rozhodne, ale mohl se také stížností, stejně jako 94 % podnětů, které dostává, odmítnout zabývat).
Stěžovat si na nevyléčitelné západoevropské levičáctví by bylo snadné. Je ale náš problém, že jsme nedokázali prosadit, aby se reflexe naší historické zkušenosti se socialismem – ať už se týká justice, ekonomiky, anebo třeba skupinových práv – stala součástí celoevropského vědomí. A nemohli jsme to dokázat, protože jsme sami dostatečně přesvědčivé reflexe nebyli schopni.
