Ten nový rok nezačíná vůbec dobře. Podezřele souzním s názory jednoho z nejcyničtějších českých politiků.
Řečníkově novoroční kritice lékařských hrozeb „exodem“ je vytýkán zejména „odpor vůči exulantům“ i cestě „za lepším“. Je to zavádějící a z kontextu vytržené čtení.
Zopakujme si kontext. „Výzvy, aby se v některých profesích organizovaně, kolektivně a hromadně odcházelo do ciziny, jsou něčím, s čím se nemůžeme smiřovat. Je to nepřijatelné vydírání.“
Řečník odsuzuje výzvy, nikoli odchod; kritizuje organizované a kolektivní vydírání, nikoli individuální cestu za lepším. Ozvuky národovectví jsou sice v textu zjevné a nepominutelné, leč nikoli fundamentální.
Přesná data nejsou k dispozici, ale z lokálních šetření lze vyčíst toto: odejít se chystá jen zlomek lékařů. Cesta za lepším je samozřejmě nenapadnutelná – jenže takový odchod řečník nenapadl. Vydíráním jsou organizované kolektivní výzvy.
Místo pře o obsahu „vydírání“ se chytáme sloganů o emigraci. Jak vzrušující, zvlášť když každý má názor hotov předem. V devadesátých letech tuto naši velkou při popsal a nakreslil Vladimír Jiránek: „Tato země je plná hrdinů. Jedni statečně odešli do zahraničí, druzí statečně zůstali doma.“
Podstata otázky, tedy oprávněnost odborářského boje, zůstává stranou. Má řečník pravdu, když jej nazval vydíráním? Máme se za přetížené a nedoceněné lékaře postavit, nebo ty vyděrače hnát svinským krokem?
Nechápu, proč se stále mluví a píše o odchodech lékařů. Většina z nich nikam neodchází a odejít nehodlá – jen chce legálním způsobem vstoupit do svérázné, časově neomezené stávky.
A tady začíná pravá demokratická legrace sporu mezi legalitou a legitimitou. Je přijatelné, když část veřejných zaměstnanců bojuje za vyšší platy, zatímco všichni kolem si utahují opasky? Když lékařské mzdy každým rokem rostou nikoli jen nominálně, ale i v poměru k průměrnému platu? Když klesají peníze na péči o nemocné a zraněné?
Ty otázky lze samozřejmě položit i obráceně: jak může státní lékař za svou mzdu bojovat jinak než rozhodnutím neléčit?
Obecná odpověď praví: Máme příliš „státních“ lékařů. Kdyby jich bylo méně, neměli by šanci vydírat. Na právě podávané výpovědi by pak mohli ředitelé nemocnic reagovat tak jako v každé jiné firmě: některým přidat a udržet, jiné nechat jít a sehnat náhradu. Šlo by to snadno: lékaři v privátu mají už dnes nižší platy než ti státní.
Bohužel víme, jak vydírání státu dopadá. Naposledy takto stávkovali železničáři – a politici vzdorovali jen pár dní. Pamětníkům už cukají koutky: ano, kapitulovat musel dnešní novoroční řečník.
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ, redaktor LN
