Je to trochu paradoxní, že slovenská kinematografie, jejíž tvůrci se dlouhou dobu potýkali se skutečně krušnými pracovními podmínkami, se do povědomí českého diváka zapsala především nákladnými výpravnými historickými snímky Jánošík a Bathory.
Film režisérky Mariany ČengelovéSolčanské Legenda o Létajícím Cypriánovi má atributy toho žánru (zbojníci, koně, šavličky, lepé ženy), ambice autorky ale zřejmě byla jiná – vytvořit film jaksi duchovní, zaobírající se ne tolik zobrazováním nějaké verze historie, ale tím, co se děje uvnitř člověka, který je do těch dějin postaven.
Aby se autor mohl ve filmu dotknout takových vyšších sfér, musí být svým způsobem bezohledný. Létající Cyprián však působí spíš dojmem „ohleduplného“ a někdy i klopotného kompromisu, hybridu, jako kdyby autoři chtěli jít několika směry najednou a nakonec – logicky – nešli nikam. Děj snímku vychází z legendy o mnichovi, který žil v osmnáctém století v Červeném klášteře v Pieninách, kde také vznikl první slovenský překlad Bible. Cyprián (Marek Igonda) byl členem asketického kamaldulského řádu, vynikal lékařskými znalostmi a sestrojil létající stroj, na němž podle legendy jednoho dne odletěl a už se nevrátil.
Autorka mu také přidala divokou minulost zbojníka. Mniši ho naleznou zraněného u bran kláštera, vyléčí ho a on se k nim po nějakém čase váhání a vzdoru připojí. Paralelně s životem v klášteře autorka ukazuje také scény z Cypriánova dřívějšího života. Závěrečný akt filmu se odehrává po letech, kdy starý Cyprián je už v klášteře, který má být zrušen v rámci josefínských reforem, sám. Scénář se snaží pokrýt velkou časovou plochu a pracuje s příliš mnoha motivy, z nichž mnohé pak skončí nedotažené nebo jsou završeny za cenu toho, že mechanismus příběhu pořádně skřípe. Zvlášť v druhé polovině snímku působí klášter v horách jako cosi na způsob Václaváku, kde se rychle střídají různé epizodní figury, jež tam byly autorkou povolány za účelem odhalení nějakých osudových tajemství. Klášterní scény jsou kameramanem Štefanem Bučkou (retrospektivní scény točil Ramunas Greičius) snímány v někdy syrových studených barvách, což se tluče s uměle znějícím postsynchronním zvukem a zbytečně vysvětlujícími dialogy.
Nejproblematičtější ale na filmu je způsob, jímž se snaží vyjevit duchovní – tedy ty nejvnitřnější – věci. Jde na to hodně zvnějšku, přes kříže, nadužívání hudby plné gregoriánských sborů, jež v kontextu filmu působí stejně doslovně jako některé promluvy. Filmaři, kteří dosáhli transcendentálního přesahu, např. Andrej Tarkovský, tak často činili s pomocí ticha a pomalého pohybu. Létající Cyprián spíš těká, duchovní dimenzi spíš sugeruje, než aby ji hledal. Nakonec nedosáhne ani transcendence, ani průzračné jednoduchosti lidové legendy. Je to škoda, odhodlání, jež nutně bylo třeba k tomu, aby se autorka pustila do tématu tak vzdáleného soudobému publiku, by si zasloužilo nějaký lepší výsledek.
***
Legenda o Létajícím Cypriánovi (SR/Polsko, 2010)
Režie: Mariana Čengelová-Solčanská
Hrají: Marek Igonda, Radoslav Brzobohatý, Lukáš Latinák a další Premiéra 21. 10.
