Teď z okna vypadá zahrada jako rozmalovaný obraz, jehož autor se nerozhodl, co to bude. Ještě před měsícem byla její zeleň jednolitá: teď se rozvíjí do mnoha barev: od šedě bledé po oranžovou. Ořešák, jenž na jaře dostává listí nejpozději, žloutne, hnědne a začíná opadávat první. Jdu sbírat ořechy. Kočka se mi plete pod nohama. Sbírám ořechy a ona, jelikož tomu nerozumí, pročichává listí. Vzpomínám, jako každého ořechového podzimu, na Vladimíra Karfíka: jak před mnoha lety na ten strom lezl rukama nohama a střásal ořechy. Jakým stykům našim toto odpovídalo? Jak jsme obnovovali Literární noviny? Loni jsem já ještě vylezl na štafle a otrhával do koše jablka, letos nevylezu na ty štafle: kolena.
Sedám si na odpočivný špalek pod stromem a rozhlížím se po tom barevném ději: Co bude za rok? S tímto stromem a s tím špalkem nic nového. S námi? S tou kočkou? Zatím teď a už dlouho je to nesmrtelná krása, protože se znova rodí. Můj letošní roubovanec, jabloň, je optimistická. Také můj hrušňový štěp. Jenom ten jinan, když jsem mu na jaře z výchovných důvodů ustřihl postranní výhony, povyrostl za léto jen o pět centimetrů. Možná do této hlíny opravdu nepatří. Panenská jabloň střásla spoustu jablek: dají se uložit, padala do trávy a otlučeniny se jim nekazí, zaschnou. Velká hrušeň shazuje své chorobně rezaté listí, jež by patřilo spálit, píší odborníci. Nebo na jaře stříkat, což nechci. Ať se vyléčí sama! Nebo musím, jak píší odborníci, nakonec odstranit ten juniperus?
A protože své myšlenky nikomu neroubuju, budou si je následníci muset znovu objevit. Že například se starší kmen mladší višně musí na jaře v kůře proříznout. Jdeme se na to oba, já i kočka, podívat: řez brilantně zarostl, kmen se o centimetr rozepnul.
Čekám skoro pomstychtivě, až opadne list z kordonu jménem holovouský malináč: jak ho tentokrát seřežu na polovičku. To nimrání po větvičkách mi zabere vždycky dva dny. Jablka má dobrá, k jídlu do Vánoc. Ale nic naplat, aby za mnou byla vidět nějaká práce, jdeme sbírat do bedýnek posekané dřevo: tu mou Dřevěnou mysl. Spodní klacíky už skoro vrůstají do hlíny, a nebude div, když z nich vyrazí pupeny myšlenek o mně, hanlivé.
Paní Vaculíková si čistí kolem růží, jejichž listí opadalo suchem, takže pozdní poupata vypadají abstraktně. „Ale měl bys to na jaře něčím postříkat.“ - „Na jaře,“ slibuju: kuprikolem. „Pojďme si trochu sednout,“ pravím. Jdeme ke stolu: svítí, protože Franta ho natřel bílou barvou. Tu myšlenku mu narouboval už Janek. Kočka se kolem nás plazí terénem, pod nímž jsou asi ti hryzci, co nám podžírají kořeny rybízu. Najednou vyskočí, a má ptáčka! „Co to děláš,“ křičí paní Vaculíková. Letím za kočkou, ta utíká, ptáček v její hubě třepotá křídly. Má načervenalé bříško. Když přijdeme na horu, ona hledá v atlase: sameček červenky. Hledím zase z okna do zahrady, a má to už vadu na kráse.
A ještě víc později, když paní Vaculíková jde zavřít slepice. Ve křoví polétává, poskakuje, volá do kruhu ten druhý ptáček, samička. Už je šero, co má proboha dělat? Kdo jí pomůže? A za týden měli spolu letět do Itálie.
Ale nic naplat, aby za mnou byla vidět nějaká práce, jdeme sbírat do bedýnek posekané dřevo: tu mou Dřevěnou mysl.
