Podzim je na krku, na refýžích už vyrašily plakáty festivalu Dvořákova Praha. Ten se stal předmětem sporu, jenž vyústil v květnové odvolání šéfa České filharmonie: Vladimír Darjanin totiž ani po ministerském napomenutí neopustil místo intendanta festivalu.
Ale dobrá: ministr zasáhl, festival by tím mohl být zbaven stínu. Teď už ho můžeme vnímat samotný o sobě. Tak to zkusme. Darjanin sice ve filharmonii zaměstnával PR agenturu Jiřího Hrabovského, ale na textech Dvořákovy Prahy se zkušená dikce příliš nepodepsala, a místy ani logika: to když festival sděluje, že téma „Dvořák a Středočeský kraj“ je celosvětově naléhavé (patrně mělo naléhavě znít nějakému grantovému programu na hejtmanství). Dále překvapuje třeba to, že festival nabízí práci koncertním „promotérům“, jejichž prací má být trhání lístků.
To jsou ale podružnosti. Podstatnějším svědectvím o festivalu jsou zmíněné plakáty. Vážnou hudbu lze nabízet publiku různě: a je jasné, že trocha snobství je součástí hry. Ale když se vsadí jen na tváře muzikantů, a to v naprosté většině neznámých, čiší z toho mechanická víra, že vše musí vypadat tak nějak jako obálka magazínu o celebritách. Nevěřím, že to marketingově funguje.
České umělkyně na plakátech jsou vyfocené méně profesionálně, a tedy pravdivěji. Sopranistka Kateřina Kněžíková si hladí hlavu hřbety rukou tak, že na popis toho absurdního gesta bohužel sloupek nestačí: ale z očí jí hledí výraz „tak dobře, když chcete, jen ať už je fotosession za námi“.
Ještě více laskavé trpělivosti, smíšené ovšem s tichým „já vím svoje“, hledí z očí klarinetistce Ludmile Peterkové. Možná nepokládá plakáty, jež říkají „takhle vypadáme, a když přijdete na festival, tak tam budeme ve 3D“, za ideální řešení. Ale když máte někde manžela intendantem, uděláte pro festival ledacos – a nejspíš to tak má být. V tom plakátu na refýži se dá číst i nehudební story.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
