V případě vzpomínek Tři žíně Alexandra Klimenta je nejblíže pravdě poslední varianta. Jeho vnuk a jeho snacha se ho na ledacos rodinného i dějinného otázali, a on jim na mnohé odpověděl. Vznikla tak velmi osobní kniha, která však plní i očekávání „veřejnosti“, „čtenářů“ a „dějin“.
S nadhledem osmdesátníka nás Kliment pouští tam, kam nás mnohdy nepouštějí ani naši přátelé. To vše ve velmi decentním obalu: na snímcích ve fotografické části je vidět úhledný muž s plachým úsměvem, který vypadá, že spíše vidí než činí. Takový je i rozhovor. Sám Kliment poznamenává: „pozoruju, to je všechno“.
A on pozorovat umí. Není ovšem kazatel ani systematik, jaksi mimochodem proplouvá časem a sem tam zaostří na důležitý výjev - jako bychom si prohlíželi staré album s několika zbylými fotografiemi. Úsečný a jakoby zenový je i jeho způsob vyjadřování. Témat napřeskáčku dotčených je v tenké knížce překvapivě hodně: krajina, emigrace, politika, Rusové a Češi, sestra, alkohol, normalizace, manželství - a samozřejmě literatura. To poslední skoro mimochodem.
Přední intelektuálové Klimentovy generace patřili v mládí k zapáleným komunistům, i když často později vychladli a ledacos napravovali. Občas se zdá, že dodnes jsou to hlavně oni, kdo určuje, jak se máme na minulost dívat. Je proto osvěžující číst pohled z úplně jiného kouta, i když on sám říká: antikomunismus není program.
Kliment se snad ani komunistou stát nemohl. Jeho maminka byla evangelička s mnoha venkovskými příbuznými, tatínek uprchl z revolučního Ruska. Únor znamenal pro Klimenta velké dilema - emigrovat, či ne. Vrátilo se o dvacet let později a tíže tehdejšího rozhodování je z textu dosud znát. Motiv domova je v celé knížce důležitý.
K zajímavým momentům jeho spisovatelské dráhy patří vydání prvotiny. Román o krizi mladého dělnického manželství z roku 1960 ledaskoho pobouřil: lidé, kteří budují lepší zítřky, přece žádné osobní a existenciální problémy neřeší!
Pražské jaro prožíval hekticky, ale promýšlel umírněně: „pokus o svobodu v našich konkrétních podmínkách.“ O to jednodušeji vidí normalizaci: kdo nechtěl, nepodepsal. Měl našlápnuto na kariéru televizního scenáristy, místo toho řídil sanitku a seděl v korektorně. Kliment ovšem neodsuzuje, jen konstatuje, slova pochopení má i pro Dubčeka.
Tato recenze trochu opomíjí to, že Kliment byl a je především spisovatel, ale to možná není na celé knize nejzajímavější. Miloš Forman doporučuje „žít život a kecat o něm“. Kliment pohovořil o svém životě a čtenář lituje, že vyprávění nebylo delší.
***
LITERATURA FAKTU
VYŠLO ČESKY
Tři žíně Alexandr Kliment Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2009. 136 stran.
