* LN Co vám na práci se zvukem v reklamách vadí?
Nechci to říkat obecně, ale ve většině případů u nás o zvukové práci rozhodují lidé, kteří jsou v této oblasti naprosto nekompetentní. Nevím, z jakého důvodu se dostávají do pozic, kdy mají diktovat spíkrovi, jak co řekne. Chápu, že pokud reklamu financují, mají právo zvolit si lidi a řídit je, ale problém je, že to neumějí. Pak vznikají absurdní požadavky na herce, jako například, aby mluvil rychleji (příliš mnoho textu a málo času), ale zároveň aby to bylo zasněné. To jsem sám osobně zažil. Lidé, kteří rozhodují o podobě reklam, se dostávají do situací, kdy mají řídit zvukovou postprodukci a nemají o tom oboru absolutně žádné povědomí. Navíc má zvuková postprodukce často zachránit nefungující spot, což je nesmysl. Je to jako se špatně napsanou písničkou – zvuk z ní lepší písničku neudělá.
* LN Zkuste být konkrétnější. Napadají vás spoty, kde je zvuk nezvládnutý? A naopak, existují pozitivní příklady?
Jako pozitivní příklad můžu uvést třeba tvorbu Ivana Zachariáše. Dělal jsem s ním už od střední školy a vím, že odjakživa pracoval se zvukem tak, jak to často neumějí ani profesionálové. Má o něm jasnou představu a od začátku s ním počítá. Pamatuji také Daniela Bartka z reklamní agentury Ogilvy & Mather, který měl kromě reklamy zkušenosti s divadlem a s tvůrčím psaním, takže uměl naprosto jasně formulovat, co chce, a dokázal spíkra dovést tam, kam potřeboval. S takovým přístupem se ale setkáte málokdy. Zásadně mě iritují reklamy, kterých je plná televize, kde na začátku začne hrát písnička, pokud možno anglicky, a v závěru zazní věta, proč si máte výrobek koupit. To evidentně moc práce nedá, jen sehnat peníze na autorská práva na tu písničku, a někdy ani to ne, protože agentury s oblibou dělají to, že když jsou autorská práva původní nahrávky příliš drahá, nechají si vyrobit její kopii, popřípadě najdou českou kapelu, co zpívá anglicky, a použijí něco od ní.
* LN Jenže taková reklama může i při té jednoduchosti fungovat. Proč máte pocit, že jí něco chybí?
Největší tragédie je v tom, že skladatelem reklamních znělek se může stát každý, kdo dostane tu práci, má počítač a splní to, co se po něm chce. Pak se setkáváte s reklamami, jejichž hudební doprovod je zcela bez vztahu s obrazem. Je to do značné míry používáním počítačů a faktem, že málokterý z „hudebních skladatelů“ reklamní hudby ovládá dobře hru na nějaký hudební nástroj. Hudba v audiovizuálním celku má ladit s akcenty děje a obrazu, ale takových reklam je strašně málo.
* LN Není problém i v produkcích?
Jsou tu asi čtyři hlavní postprodukční domy, pracují v nich lidi, které docela znám, a vím, že profesní úroveň i odpovídající technické zázemí mají. Ale ve zvukové postprodukci dnes jde spíš o taneček kolem pohodlné sedačky, kávovar a příjemné recepční. Udělat zvuk k reklamě je z mého pohledu jedna z nejjednodušších disciplín, které lze v mém oboru realizovat. Vzít jedno cédéčko s hudbou, najmout jednoho
***
MICHAL PEKÁREK
Absolvoval zvukovou tvorbu na FAMU, jako zvukový režisér pracoval pro Českou filharmonii, s nahrávacími společnostmi Decca Records, Deutche Grammophon a Pony Canyon realizoval nahrávky ve Velké Británii, Nizozemsku, Německu, Rusku a Japonsku. Realizoval nahrávky filmové hudby. Dlouhodobě spolupracuje na projektech Ivana Zachariáše. Čtyři roky působil ve zvukovém postprodukčním studiu Cinemasound. V současnosti pracuje na hudební a zvukové stránce filmu Juraje Jakubiska Bathory a podílí se na přípravě nových nahrávek skupiny –123 minut, Daniela Landy a Petra Hapky s Michalem Horáčkem. herce a celé to smíchat dohromady. Problém je podle mě jednoznačně v zadavatelích, kde o reklamě rozhodují lidé, kteří možná rozumějí obchodu, ale rozhodně nejsou natolik kompetentní, aby se dokázali orientovat v tom, jak dát reklamě rytmus a šmrnc. A v reklamních agenturách si pak asi nechtějí přidělávat starosti, aby v tomto ohledu chtěli něco změnit. Dnes už proto zvuk k reklamám nedělám, připadá mi to jako cesta k profesní i osobní stagnaci.
