Obranný mechanismus?

"Podle některých lékařů jde o pozůstatek obranného mechanismu, který jsme zdědili po zvířecích předcích. V živočišné říši je celkem běžné, že matka opustí mláďata, o která se nemůže pořádně postarat. Obětuje stávající potomky, aby se nevyčerpávala péčí, jež má mizivou šanci na úspěch. Ušetřené síly pak může věnovat dalšímu pokolení potomků, kteří se narodí do příhodnějších podmínek.

Naši dávní předkové se opakovaně ocitali v situaci, kdy měli jen mizivé vyhlídky na záchranu dětí. Deprese a narušení vazby mezi matkou a dítětem tak rozvazovala matce ruce a usnadňovala jí rozhodnutí potomka opustit."

Myslím, že v živočišné říši je také běžné, že matka opustí mláďata, pokud jí je někdo sebere a přeruší pouto mezi nimi, zničí pachovou stopu... v říši lidí - při porodu v české porodnici - se toto provádí běžně, tady bych hledala příčinu mnohých nejistot, pochybností, strachu a depresí... Sama mám zkušenost s odebráním i neodebráním dítěte a je to obrovský rozdíl, celé mateřství je po přirozeném porodu bez separace vnímáno jinak, radostněji, netrpím nejistotou, pláč dítěte ve mně neprobouzí zoufalství, ale adekvátní reakci, nemusím "se učit" mít své dítě ráda, péče o ně pro mě nejde jakoby na úkor mých vlastních potřeb.

Vzdát se mláďat, pokud zrovna nepanují příhodné podmínky? Příroda je krutá, je možné, že i takový mechanismus v ní funguje, ale přecejenom - těhotenství (období březosti) už přece bylo jakousi obětí, opustit mláďata je i v tomto případě plýtváním zdroji a enerigí. Není obvyklejší takové chování zvířat, že matka vlastním tělem chrání své potomstvo, přestože je jasné, že neubrání ani je ani sebe?