Jeho kamenná tvář popuzovala československý národ u televize, stejně jako hokejisty národního týmu během zápasů.
Viktor Tichonov se totiž stal zosobněním nenáviděné strojové sovětské mašiny, která mezi mantinely neznala slitování.
Tichonov svým svěřencům natloukl do hlavy technicky dokonalý hokej bez radosti a emocí.
Před týdnem hokejový diktátor sovětského střihu definitivně odešel do důchodu. Je příznačné, že odchod člověka, který pozměnil podobu moderního hokeje, oznámily agentury v krátké zprávě.
Tichonov totiž za sebou zanechal mimo ruské hranice jen negativní pocity. A přitom post prezidenta klubu CSKA Moskva opustil člověk, který nejen vrátil bývalý Sovětský svaz na světový trůn, ale také paradoxně pomohl ostatním zemím najít úspěšný styl – spojením kombinace a rychlosti s důrazem – zatímco nástupnická ruská reprezentace se z jeho odkazu vzpamatovávala patnáct let.
Začalo to u Brežněva V hokeji působil Tichonov těžko překonatelných 60 let a nástup na trenérský vrchol pevně spojil se sovětskými soudruhy. „Zprávu (jmenování hlavním koučem sborné) mi sdělil tehdejší šéf KGB Jurij Andropov,“ vzpomínal bývalý obránce v loňském rozhovoru pro MF Dnes. A od Brežněva přišel další příkaz: Tichonov musí převzít i CSKA Moskva, tedy armádní přípravku sborné...
Psal se rok 1977 a Sovětský svaz se vyrovnával s potupou. Dvakrát za sebou nevyhrál světový šampionát (obě zlata slavilo Československo). Nekompromisní Tichonov uchopil příležitost pevně za pačesy. Zavedl striktní vojenský režim, hráče zavřel prakticky na celý rok na bázu, kde mohl kontrolovat vše.
Totalitní režim mu navíc dovolil stáhnout si do klubu nejlepší hráče v zemi. Buď přestoupili dobrovolně, nebo obdrželi povolávací rozkaz do armády.
Tichonov se za soudružskou důvěru odvděčil, sborná slavila titul hned v roce 1978 na mistrovství světa v Praze. Do problémů se ale muž, který se nikdy neusmál a vždycky stál na střídačce před svými hráči, dostal po olympiádě v Lake Placid v roce 1980. „Zázrak na ledě“, čili triumf amerických studentů, mu totiž málem zlomil vaz. Ale Tichonov využil svých kontaktů na nejvyšších místech a z reprezentace vyhodil starší hráče.
Místo nich sestavil a dosadil nejlepší hokejovou pětici historie, která nelítostně ničila soupeře. Šlo o tzv. zelenou pětku, podle barvy dresů, kterou nosili na trénincích (Fetisov, Kasatonov, Krutov, Larionov, Makarov).
Rodinný život po telefonu Hráči jedli, spali, trénovali do naprostého vyčerpání a žili podle jeho příkazů. A on byl tvrdý, bezcitný a nesnesl odpor. Hokej v jeho podání nasákl vězeňskou atmosférou a na ledě se projevoval absolutní absencí radosti z vítězství. Triumf byl totiž povinnost, která podle sovětských vědců pomáhala zvyšovat produktivitu práce.
Tichonovovu neomezenou vládu narušil až rok 1989, kdy učinil Igor Larionov neslýchanou věc – napsal Tichonovovi otevřený dopis, v němž kritizoval jeho metody. „Hráčské schůze se změnily ve frašku, nikdo se Vám neodváží oponovat. Deset měsíců jsme zavření, děti vidíme jen chvilku z okénka autobusu, rodinný život žijeme po telefonu. Je vůbec s podivem, že nějaké děti máme,“ napsal Larionov.
Tichonov se rozzuřil a vyřadil inteligentního centra z týmu. Jenže to už se mu systém rozpadal pod rukama. Už v květnu roku 1989 utekl do zámoří Mogilný, incident s Larionovem a Fetisovem, který se kolegy zastal, vyústil v odchod celé slavné pětky do NHL. Přesto se Tichonov držel zuby nehty u vesla. Hráče vyřazoval z reprezentace a nebral je na mezinárodní turnaje, protože se bál, že utečou. A ještě stačil oslavit tři velké triumfy. Se sbornou vyhrál světové šampionáty v letech 1990 a 1993 a s týmem tvořeným výběrem Ruska a bývalých států Sovětského svazu zvítězil na olympiádě v Albertville. Po debaklu na OH o dva roky později se už ale stáhl do svého CSKA Moskva.
Zatímco konkurence okopírovala z jeho stylu pohledné kombinace a rychlý pohyb, Rusové se bez vůdce potáceli v mizerných výsledcích až do loňského roku, kdy vyhráli první velké zlato od dob diktátora Tichonova.
O autorovi| Martin Prachař, redaktor LN
