Dětí v ústavech je moc, hledání nové rodiny je zdlouhavé. Pokud ty procedury urychlíme – fajn. Pokud seženeme více peněz pro pěstouny – dvakrát fajn. Jenže řešíme problém, který jsme předtím sami vyrobili. Hlavní potíž není hledání nové rodiny, ale odebírání z rodiny původní.
Některé věci je třeba opakovat do zblbnutí, aby se ledy hnuly.
Proto opakujme jako růženec: Máme z celé Evropy nejvíce dětí v kojeňácích, v ústavech tráví život skoro pět dětí ze sta. Téměř polovina z nich je odebrána z rodin z takzvaných sociálních důvodů, většinou kvůli bydlení, které kontrolorkám nejde pod nos. To je ten průšvih, který se měl dávno změnit!
Pomáhat je třeba jakž takž funkčním rodinám, aby zůstaly pohromadě, a zejména skoncovat s násilným odebíráním dětí od matek. Pak si můžeme „sjednocovat metodiku“ až do omrzení.
