Středa 29. června 2022, svátek má Petr, Pavel
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Díra do hlavy Zbyňka Sekala

Česko

Výtvarný pátek – Ateliér za výlohou, výprodej indických křesílek a internetový návrat komiksu

Národní galerie v Praze vystavila zařízení ateliéru sochaře Zbyňka Sekala.

Je k vidění přímo za výlohou Veletržního paláce.

Sochař a malíř Zbyněk Sekal (1923–1998) nepatřil k umělcům, které by se dalo označit slovem módní. K autorovi sevřeného výtvarného díla se daleko lépe hodí přídomek klíčový. Více jak deset let po jeho smrti přitom jeho práce dál zůstává z velké míry neznámá. Splátkou dluhu je i současná instalace uměleckých děl a nástrojů ze Sekalova ateliéru.

Zbyněk Sekal vystudoval reálku, obchodní akademii a učil se knihkupcem. Do jeho života, jako i celé jeho generace, výrazně vstoupila druhá světová válka. V roce 1941 ho za činnost v ilegální skupině komunistické mládeže zatklo gestapo a zbytek války strávil v koncentračních táborech. Přežil a po válce studoval na uměleckoprůmyslové škole u Emila Filly, maloval a vytvářel sochy. Byl mu blízký surrealismus. Bylo mu jasné, že se svými výtvarnými i osobními názory se v 50. letech nebude moci veřejně uplatnit. Živil se jako grafický designér a překladatel z němčiny. Z nakladatelství mu zadávali filozofickou literaturu, například Ludwiga Feuerbacha. Pro sebe a přátele překládal „raného“ Marxe nebo Franze Kafku.

Od přelomu 50. a 60. let se začal více věnovat sochařství. Vytvářel reliéfy z nalezených materiálů, hřebíků a drátů, které nazýval skládanými obrazy. Důležitá pro něj byla kvalita opotřebovaným materiálů, nesoucích stopy dlouhodobého používání. Sekal si celý život vedl deník, v němčině. Na konci tohoto roku se snad dočká svého vydání a slibuje stát se jedním z nejzajímavějších titulů české deníkové literatury 20. století.

Začít znovu V roce 1969 Zbyněk Sekal emigroval do Rakouska a od roku 1970 žil ve Vídni, kde získal ve čtvrti Simmering ateliér. Velmi těžce nesl, že byl odloučen od svých soch, které musel zanechat v Čechách. Považoval je za svého druhu extenze své bytosti.

Od poloviny 80. let vznikal rozsáhlý cyklus objektů, které Sekal nazýval Schránkami. Z dřevěných profilů konstruoval jakési ochranné stavby, do kterých vkládal drobné předměty, dřívka, špalíky, látky, šroubky. Svou křehkostí se blíží raným objektům Josepha Beuyse, jejich komorní, úzkostná atmosféra je však zcela neokázalá. Čím dál důležitějším se pro Sekala stával i celek Schránek a jejich uspořádání. Zbyněk Sekal nebyl jediným umělcem, který svou práci chtěl završit jedním velkým, závěrečným, celoživotní snažení shrnujícím dílem. Tím se měl stát jeho vlastní ateliér, po desetiletí zaplňovaný nejen vlastními díly, ale materiálem, který Sekal celá léta sbíral a čekal, než pro něj najde to pravé uplatnění. Rozdělení na sochy a materiál v Sekalově ateliéru časem přestalo dávat smysl. A se svým ateliérem začal splývat i samotný Sekal.

Místnost jako tělo Historička umění Marie Klimešová, která se Sekalovým dílem dlouhodobě zabývá, popsala závěrečnou etapu jeho práce takto: „Už v roce 1980 si zaznamenal, že jeho pracovní místnost je už sama o sobě jako taková objekt. V březnu 1988, kdy pracoval intenzivně na několika Schránkách, si zapsal: ,Jsem už takřka docela vrostlý do téhle dílny, jsem sám stavba, osnova, Gerüst. Sám se do toho sice zabudovat nemohu, leda bych si vystavěl hrobku, kam by potom nakonec vložili mé tělesné pozůstatky, ale to určitě neudělám, na to mi nezbyde čas.‘ Svůj záměr nakonec realizoval. Do dokonale uspořádané dílny-objektu umístil na stojan poslední dílo, střed svého životního labyrintu – starou Vratkou stavbu transformovanou do podoby hlavy – autoportrétu – smrti...‘“

Na podobě ateliéru pracoval Sekal až do svých posledních okamžiků, kdy již téměř slepý, stále upravoval a ze žebříku přeskládával jeho definitivní podobu. Ta byla pečlivě fotograficky zdokumentována ve všech třech místnostech, ve kterých se ateliér nacházel.

Zbyněk Sekal v roce 1998 zemřel. Christine Sekal, vdova po umělci, v roce 2001 odkázala celý ateliér Národní galerii v Praze. Podmínkou bylo, že galerie do deseti let ateliér v jeho původní podobě zrekonstruuje a zpřístupní. Minulý týden, přesněji 10. března 2011, tedy Národní galerie vytvořila za výlohou Veletržního paláce box, do kterého asi třetinu předmětů ze Sekalova ateliéru umístila. Nejsou to jen sochy, ale i nábytek, pracovní nástroje a zatím nevyužitý materiál. Pokud bychom ateliér skutečně vnímali jako autoportrét, skleněná stěna budovy tu je jako brutální řez do hlavy introverta, náhle odhalené a vystavené všem kolemjdoucím.

Autor:

Nadané děti mají společné rysy. Rodiče to někdy nepoznají, říká expert Mensy

Premium Pouhá dvě promile populace – tedy jenom jeden člověk z pěti set – má IQ vyšší než 150. Zhruba každý padesátý má přes...

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

Ekonomie hlouposti: počet hlupáků „v oběhu“ je vyšší, než si myslíte

Premium Hloupí lidé patří ekonomicky k nejnebezpečnějším. Za hloupé je třeba považovat ty, kteří škodí druhým i sobě samým. V...