Kdo by si myslel, že Divadlo Na tahu znamená soubor na permanentním mejdanu, po případě, že je to scéna, která je stále připravena táhnout figurkami na šachovnici, žije samozřejmě v omylu. Soubor svůj název odvozuje od zařízení na vytahování dekorací, protože jeho šéf a zakladatel Andrej Krob byl svého času jevištním technikem v pražském Divadle Na zábradlí.
Začalo to U Čelikovských Historie Divadla Na tahu se oficiálně píše od památného uvedení Havlovy Žebrácké opery v sále hostince U Čelikovských v Horních Počernicích 1. listopadu 1975. Až do roku 1988 bylo toto představení jediným veřejným provedením Havla v době normalizace. Premiéra se konala za účasti mnoha umělců a disidentů, a co víc, byla i řádně povolená, protože příslušné „státní dozorovací složky“ netušily, o co jde. Když se orgány vzpamatovaly a zjistily, co vlastně povolily, nastaly represe proti autorovi, souboru a samozřejmě i divákům, a tak další činnost Divadla Na tahu se až do roku 1989 v podstatě odehrávala v soukromí.
Krobovo režírování bylo za normalizace spíš nahodilé a odvíjelo se od momentálních možností, pro režim byl osobou nepohodlnou a stálá pozornost, kterou k němu orgány upíraly, se podpisem Charty ještě znásobila.
Jako šéf techniky pracoval také u jiných divadelních společností, například v Divadle Járy Cimrmana, odkud byl také po Počernicích vyhozen.
V roce 1976 nastudoval na Hrádečku Audienci, kde si Václav Havel snad poprvé a naposledy sám zahrál svého Ferdinanda Vaňka.
Poté mělo Divadlo Na tahu více než desetiletou pauzu. Až v roce 1988 byla ve spolupráci s Originálním videožurnálem natočena inscenace Pokoušení. Záznam se pak šířil jako samizdat.
Po roce 1989 začalo Divadlo Na tahu v podstatě fungovat jako normální soubor a specializovalo se výlučně na Havlovy hry. Na nich také formovalo svůj styl. V roce 1991 nastudoval Andrej Krob v české premiéře Horský hotel a za rok Spiklence. Tato hra byla do té doby v autorově nemilosti. Jak později Havel sám přiznal, až Krobova inscenace jej přesvědčila o životaschopnosti této hry. Do konce devadesátých let Krob nastudoval ještě Vyrozumění, další inscenaci Žebrácké opery a Zahradní slavnost. Později se soubor obrátil i k textům jiných dramatiků (Tři sestry, Poslední páska?), ale stále platí, že je především divadlem jednoho autora.
Zvláštní je, že Krob asi opravdu nikdy nezamýšlel stát se režisérem, a tak i když se pohyboval v divadle, zdá se, že hlavně tiše pozoroval a sumíroval si „to svoje“. Jeho velkým přínosem je, že k režii přistupuje nezatíženě s citem a intuicí. Za ta léta dobře ví, jak jsou Havlovy hry konstruované. Vždy se soustředí na sdělnost textu a jeho rytmus. Havlův důmyslný strojek umí nejenom spustit a udržet v chodu, ale najít pokaždé jiný výraz pro jeho absurdní komiku.
V posledních letech mu také velmi prospěla spolupráce s jinými herci, než jsou ti jeho - ať v karlovarském divadle, kde uvedl Largo desolato se směšně komickým Kopřivou Františka Olšovského, nebo v Klicperově divadle v Hradci Králové (Vyrozumění). Krob umí přesvědčivě postihnout havlovskou absurditu právě ze strany její předstírané obyčejnosti, která tak rafinovaně maskuje pravou podstatu záludných společenských mechanismů.
***
Až Krobova inscenace Havlových Spiklenců z roku 1992 přesvědčila autora o tom, že je tato hra životaschopná.
