Úterý 23. dubna 2024, svátek má Vojtěch
130 let

Lidovky.cz

Dnes běžíme za vás, zítra vy za nás!

Česko

Před dvaceti lety, 1. května 1989, vznikla opoziční iniciativa Společnost za veselejší současnost

Herečka Bára Štěpánová, Luboš Rychvalský a Petr Payne stáli u zrodu Společnosti pro veselejší současnost. Tato opoziční platforma, která si programově zvolila jako způsob boje proti systému humor a recesi, vznikla v samém závěru komunistické nadvlády v Československu.

Navzdory krátké působnosti na sebe upozornila řadou happeningů, které zesměšňovaly tehdejší režim a upozorňovaly na jeho vyprázdněnost.

Politický humor má v českých zemích silnou tradici. Byl součástí života jak za nacistické okupace, tak v období komunistického režimu. Tehdy kolovala řada politických anekdot, které zesměšňovaly a ironizovaly představitele těchto totalit, nezřídka byly obměňovány či aktualizovány podle momentální politické situace. Ani forma happeningu s politickým podtextem nebyla v roce 1989 v Československu neznámá. Tyto prvky je možné nalézt již ve třicátých a čtyřicátých letech v akcích neformální skupinky pražských gymnazistů, kteří se nazývali „recesisté“ a obohatili v českém jazyce význam tohoto dnes tak skloňovaného slova z ekonomického žargonu o další rozměr - legraci.

Recesisté v únoru 1944 kupříkladu zaslali dopis obávanému ministru školství a lidové osvěty Emanuelu Moravcovi. Navrhovali v něm ekonomické úspory tím, že lidé měli z úředních budov odcházet nikoliv po schodech, ale výskokem z okna do připravených hasičských plachet. Tím se dle složitého matematického výpočtu mělo v protektorátu Čechy a Morava vyrobit „3/4 tanku a tři kolečka pro wehrmacht denně“.

Podobu happeningu měly též některé protestní akce proti okupaci vojsk států Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Protiokupační hesla, písně, básničky či další produkty lidové tvořivosti jsou plné šibeničního humoru.

Na tuto tradici navázala na jaře 1989 trojice mladých opozičních aktivistů Bára Štěpánová, Luboš Rychvalský a Petr Payne, která měla za sebou již první konflikty s vládnoucí mocí. Právě při protirežimních demonstracích v uplynulých měsících se tito aktivisté seznámili. Herečka Bára Štěpánová, neteř jednoho z nejvýznamnějších představitelů protikomunistické opozice, sociologa Rudolfa Battěka, připojila již v roce 1986 svůj podpis pod Chartu 77.

V jarních měsících roku 1989 existovala v Československu již řada opozičních iniciativ - vedle Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných aktivně působilo Hnutí za občanskou svobodu, Nezávislé mírové sdružení, Mírový klub Johna Lennona, Demokratická iniciativa či České děti, které se hlásily ke konstituční monarchii. Dne 1. května 1989, kdy miliony občanů Československa jako každý rok vyjadřovaly podporu vládnoucímu režimu „dobrovolně povinně“ na prvomájových průvodech, mezi opoziční iniciativy přibyla další - Společnost za veselejší současnost (SVS).

„Ten den jsme seděli s Lubošem Rychvalským a Petrem Paynem ve Slavii a přemýšleli, jak se zapojit. Pamatuji si, že tam byl Saša Vondra a něco tam pořád strašně vážně řešil a nás napadlo zkusit to jinak. Tak, aby se k tomu lidi připojili, nebáli se. V té kavárně jsme to začali rozvíjet a vymysleli jsme Běh třídou politických vězňů za propuštění politických vězňů. Prostě že si stoupneme na roh k ,Pečkárně‘ pod desku s Fučíkovým citátem ,Lidé, bděte!‘ a poběžíme dolů k poště v Jindřišské ulici. A okamžitě jsme to zrealizovali,“ vzpomíná na vznik Společnosti za veselejší současnost Bára Štěpánová.

Poté co trojice aktivistů doběhla do Jindřišské ulice, odebrala se do telefonní budky a oznámila redaktorce Svobodné Evropy Lídě Rakušanové zprávu o vzniku nové iniciativy. Ta byla vzápětí odvysílána s tím, že se k ní lidé mohou připojit tak, že se zúčastní Běhu třídou Politických vězňů každý den v 17 hodin. Běhy se měly konat pod sloganem „Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás!“ a jejich organizátoři v nich hodlali pokračovat až do propuštění všech politických vězňů v Československu. To se nakonec opravdu stalo - běhy probíhaly od května 1989 až do vypuknutí „sametové revoluce“ a časem získaly značnou popularitu. Účastnili se jich nejen dospělí, ale i děti či matky s kočárky a byly zpravidla zakončovány vhazováním pohlednic s pozdravy pro politické vězně do schránky před hlavní poštou.

Přitom sám začátek této happeningové akce byl značně nejistý - trojice zakladatelů SVS si na svůj druhý, tentokrát již mediálně ohlášený sprint raději přinesla i zubní kartáčky, neboť očekávali, že je v cíli jejich běhu budou očekávat příslušníci StB. Místo nich však na startu postávalo několik organizátorům neznámých lidí, kteří se zpočátku nesměle rozhlíželi, ale úderem páté hodiny se rozběhli. Občanská společnost se po letech útlaku probouzela z letargie.

Na brigádu do Maďarska Nová iniciativa získala záhy řadu sympatizantů. Kromě Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky o ní informovaly i samizdatové tiskoviny jako Lidové noviny či Informace o Chartě 77. Společnost měla své logo, propagační samolepky, či dokonce odznáčky, o jejích akcích se lidé mohli kromě „šeptandy“ dozvědět i z letáčků, které členové SVS sami vyráběli a distribuovali.

Další významnou akcí, uspořádanou necelé tři týdny po vzniku SVS, byl otevřený dopis maďarské vládě, který představitelé SVS oficiálně předali 19. května 1989 pracovníkům maďarského velvyslanectví v Praze. Nabízeli v něm pomoc při tehdy zahájené demontáži železné opony na maďarsko-rakouských hranicích. Členové SVS hodlali pomáhat maďarským soudruhům při odstraňování drátěných zátarasů pod heslem „Dnes pomůžeme stříhat my vám, zítra pomůžete stříhat vy nám!“. Součástí dopisu byl i konkrétní dotaz, jaké pracovní nářadí si členové SVS mají na brigádu vzít. Oficiálně jim bylo odpovězeno, že jejich pomoc musí maďarská vláda bohužel odmítnout, neboť do prací, které provádí armáda, nelze zapojit civilisty.

Nutno podotknout, že obdobné hnutí v té době působilo již delší dobu i v sousedním Polsku. Nazývalo se „Pomaranczowa Alternatywa“ (Pomerančová alternativa) a k jejím akcím patřil kupříkladu happening „Bratrská pomoc věčně živá“, uspořádaný v srpnu 1988 k výročí srpnové invaze. Polští aktivisté se tehdy sešli v Krkonoších a po dvaceti letech se pokusili zopakovat invazi do Československa - tentokrát ovšem s vodními pistolkami. Představitelé SVS se dokonce sešli se zakladatelem Pomerančové alternativy, kunsthistorikem Waldemarem Fydrychem zvaným Major, ale popírají, že by své akce odvozovali od aktivit polských kolegů.

Veselá bezpečnost V srpnu 1989 připravila SVS na pražských Příkopech, před tehdejším Dětským domem, zásah „Veselé bezpečnosti“ proti korzujícím občanům. Účastníci akce se měli vyzbrojit přilbami z vydlabaných melounů s dvojsmyslným nápisem „VB“, obušky ze salámů a okurek, umělohmotnými policejními psy na provázku a stříkacími slony nahrazujícími vodní děla. „Velitel pohotovostní jednotky SVS tlampačem vyhlásil, že toto shromáždění není povoleno, a dal pokyn k zákroku. Tajní agenti SVS, vyznačující se kulichy, přítomné legitimovali. Po neuposlechnutí příkazu k rozchodu začali příslušníci Veselé bezpečnosti zatýkat nejaktivnější výtržníky. Zbylý dav pískal, tleskal a skandoval hesla požadující propuštění zatčených. Celého happeningu se aktivně účastnilo asi sto osob. Přihlížejících bylo na dvě stovky, mezi nimi překvapení turisté,“ popisuje zásah „Veselé bezpečnosti“ v prohlášení sepsaném pro samizdatový tisk jeden z organizátorů akce Stanislav Penc.

Příslušníci ozbrojených složek vládnoucího režimu byli akcí dokonale zaskočeni. Na své „veselé konkurenty“, vykřikující věty typu „Rozejděte se, toto shromáždění nebylo povoleno!“ či „Republiku si rozvracet nedáme!“, nechápavě zírali se slov y : „To přece máme říkat my.“ Pro Stanislava Pence měl happening dohru v Bartolomějské - byl příslušníky zadržen a obviněn z „imitace policejního zákroku“.

O několik dní později si aktivisté SVS připomněli výročí srpnové invaze. Tehdy bylo v Praze cítit napětí, očekávaly se velké demonstrace a střety s policií. SVS se rozhodla, že dusnou atmosféru poněkud odlehčí. Vytiskla letáčky, které informovaly, že podle zpráv astrologů dopluje 20. srpna večer do Prahy modrá velryba. „Vyrobili jsme ji krásnou, obrovskou. Půjčili jsme si auto s vlekem a přivezli ji k Vltavě. Vodáci nám pomohli odtáhnout ji doprostřed řeky a ona plula od Střeleckého ostrova ke Karlovu mostu, kde na ni čekali lidi. A taky esenbáci. A do toho napětí vpředvečer výročí invaze se ozývala jejich hlášení do vysílaček: ,Pozor, velryba na Vltavě!‘ Nakonec nasedli do člunu, odtáhli ji na Klárov na břeh a rozdupali,“ vypráví Bára Štěpánová. Luboš Rychvalský byl pak předvolán k výslechu.

Vltava se stala dějištěm další akce SVS. Její členové si rozebrali všechny lodičky z veřejné půjčovny, jezdili mezi Střeleckým ostrovem a Karlovým mostem a v rukou drželi velká písmena, z nichž vytvořili heslo: „Pořád jste u vesla vy, dnes jsme u vesla my.“ Každý na svém písečku Aktivisté společnosti uspořádali rovněž akci, která ironizovala třenice uvnitř opozičního hnutí. Na jedno z libeňských pískovišť pozvali zástupce jednotlivých iniciativ, rozdali jim lopatičky a kyblíčky a řekli jim, ať tentokrát nesoupeří v politických debatách, ale v plácání báboviček. Happening měl mít překvapivé zakončení - členové SVS měli objednanou korbu písku, která měla výtvory vytvořené disidenty zasypat s tím, že nejlepší opoziční iniciativou je právě SVS. Akce se vedle Jiřího Gruntoráda, Hany Marvanové či Petra Placáka zúčastnil i Václav Havel. „Vzpomínám si, jak jsme k němu přijeli domů, on měl u sebe zrovna nějaké zahraniční novináře, tehdy u něj pořád někdo byl, a my jsme se ptal i : ,Olgo, prosím vás, mohl by j í t Václav s námi na písek?‘ Olga se přísně podívala na hodinky a řekla: ,Dobře, ale za hodinu ať je zpátky.‘ On se na rozdíl od všech ostatních neptal, proč tam jsme, plácal si bábovičku a byl spokojený, že chvíli nemusí na nic myslet a nic říkat,“ vzpomíná Bára Štěpánová.

SVS zorganizovala několik akcí i během revolučních dnů v listopadu 1989. Bára Štěpánová například vtrhla s několika dětmi na jednání Občanského fóra. Na sobě měli pionýrské kroje a v rukou rudé karafiáty. „Soudruzi, my bychom rádi pozdravili vaše shromáždění,“ pronesla k ohromeným členům Občanského fóra.

Na pódiu tehdy řečnil Václav Klaus a ona jej tehdy oslovila „Soudruhu Havle...“, aniž by tušila, jakou dimenzi později tento vtip nabude. Klaus a ostatní přítomní, unavení mnohahodinovým jednáním, zpočátku nechápali, že jde o recesi. „Já nejsem Havel,“ bránil se údajně zcela vážně Václav Klaus, zatímco ostatní se podivovali, kdo „to sem mohl pustit“.

Koloběžka pro prezidenta V popřevratových měsících se zdála existence SVS zbytečná. Jejího hlavního cíle -osvobození politických vězňů - bylo dosaženo. Přesto ještě její členové podnikli několik akcí.

V e vesničce s příznačným názvem Bezpráví chtěli vybudovat skanzen komunismu, k čemuž však nakonec bohužel nedošlo. Poslední a nejvíce medializovanou akcí SVS se stalo předání koloběžky prezidentu Václavu Havlovi. Recesisté tak reagovali na stesky lidí, kteří přišli na Hrad s Václavem Havlem, že se naběhají, jelikož hradní chodby jsou příliš dlouhé a telefony ještě nefungují. Vyžádali si u prezidenta audienci a při ní mu předali malou dřevěnou koloběžku, kterou Václav Havel hned vyzkoušel. Při té příležitosti nabídl Báře Štěpánové práci v prezidentské kanceláři.

Přijetí této nabídky prakticky znamenalo konec Společnosti za veselejší současnost, neboť její aktivisté začali s pádem komunismu řešit jiné starosti. Společnost za veselejší současnost tak podle své zakladatelky „splnila svoji historickou roli a vyšuměla“. Když se dnes podíváme na současnou politickou kulturu, která pod vlivem prohlubující se vulgarizace a arogance postupně ztrácí smysl pro sebereflexi a nadhled, můžeme si nad zánikem SVS jen smutně povzdechnout.

***

Trojice zakladatelů Společnosti za veselejší současnost si na svůj druhý sprint raději přinesla i zubní kartáčky, neboť očekávali, že je v cíli budou očekávat příslušníci StB

Bára Štěpánová vtrhla s několika dětmi na jednání Občanského fóra. Na sobě měli pionýrské kroje a v rukou rudé karafiáty. „Soudruzi, my bychom rádi pozdravili vaše shromáždění,“ pronesla k ohromeným členům OF. Na pódiu tehdy řečnil Václav Klaus a ona jej oslovila „Soudruhu Havle...“, aniž by tušila, jakou dimenzi později tento vtip nabude.

Příslušníci ozbrojených složek vládnoucího režimu byli akcí dokonale zaskočeni. Na své „veselé konkurenty“, vykřikující věty typu „Rozejděte se, toto shromáždění nebylo povoleno!“ či „Republiku si rozvracet nedáme!“, nechápavě zírali se slovy: „To přece máme říkat my.“

O autorovi| PETR KOURA, PAVLÍNA FORMÁNKOVÁ, Autoři jsou historici. V článku využili části rozhovoru, který jim Bára Štěpánová poskytla pro časopis Dějiny a současnost.

Autor:

Slož puzzle a vyhraj jedinečné dárky od značky BEBELO
Slož puzzle a vyhraj jedinečné dárky od značky BEBELO

Každý den po celý tento týden můžete vyhrávat jedinečné dárky od značky BEBELO.