Těm ostatním nemá mnoho co nabídnout.
Lidé dlouhodobě žijící v sociálním vyloučení musí řešit mnoho složitých situací. Většinou se nepotýkají pouze s jedním problémem, ale musí čelit celému komplexu životních nesnází. Hlavními faktory, které sociální vyloučení způsobují, jsou nedostatečné vzdělání, nemožnost přijatelného bydlení a obtíže při hledání práce.
Byty v sociálně vyloučených lokalitách často vypadají následovně: mnohačlenná rodina se tísní v jediné místnosti, která je současně kuchyní, prádelnou, sušárnou, obývacím a dětským pokojem. Najít zde vhodné místo na soustředěné učení je nemožné.
Nevzdělaní rodiče jen těžko vychovají vzdělané děti Ještě zásadnější překážkou je však rozporuplné vnímání hodnoty vzdělání ze strany rodičů těchto dětí. Jejich postoj je výrazně ovlivněn nízkým stupněm dosaženého vzdělání. Rodiče často chodili do zvláštní školy a tuto úroveň přenášejí i na své děti. Jejich výchova je navíc významně deformována každodenními existenčními starostmi. Dalším problémem je, že velmi mladé maminky současných prvňáčků již náleží ke generaci, která v sociálním ghettu vyrostla a dané prostředí je tak z jejich pohledu běžnou normou.
Škola rodiče nevybavila prakticky ničím, čím by mohli ovlivnit svou současnou životní situaci. I ti, kteří dokončili učňovská zařízení, trpí dlouhodobou nezaměstnaností a dovednosti získané ve škole jsou na současném trhu práce takřka k ničemu. Děti žijící v sociálním vyloučení tak ve svém okolí běžně postrádají pozitivní vzory úspěchu dosaženého prostřednictvím vzdělání. Vnímat jeho hodnotu jako velmi spornou je tak, z pohledu obyvatel sociálně vyloučených lokalit, logickým důsledkem tohoto stavu.
Dítě je vychováváno velmi efektivně pro život v jeho „přirozeném“ prostředí, tedy v sociálně vyloučené lokalitě. Jeho naučené strategie se ale projeví jako zcela nedostatečné při kontaktu s okolním světem, se kterým se poprvé setkává právě při nástupu do školy. Děti vyrůstající v chudinských enklávách totiž prakticky nenavštěvují mateřské školy. Sporadická roční docházka do přípravné třídy může jen stěží kompenzovat již výrazný deficit přípravy na vzdělávání. A připočtemeli k tomu často velmi omezenou znalost standardní spisovné češtiny, složili jsme základní kameny mozaiky předurčující sociálně vyloučené děti k neúspěšnému začátku školní docházky.
Cesta do zatracení Z výsledků mezinárodního šetření PISA z roku 2003 vyplývá, že Česko patří k zemím se silnou závislostí výsledků žáků na socioekonomickém a kulturním postavení rodin. Řada následných výzkumů tuto skutečnost bohužel jen potvrzuje.
Česká škola jako by dokázala úspěšně pracovat prakticky jen s těmi dětmi, které rodina adekvátně připraví a průběžně je doučuje to, co se ve škole nenaučí. V případech, kdy rodina nevytváří dobré podmínky, se školou nespolupracuje či dokonce její práci bojkotuje, český vzdělávací systém dítěti zpravidla neumí pomoci, nemá mu co nabídnout.
Typická vzdělávací „cesta“ sociálně znevýhodněného dítěte vzdělávacím systémem tento předpoklad jen potvrzuje. Velmi často opakující se scénář je přibližně následující. Děti nastupují do školy nepřipravené, ale motivované se učit. Se stoupající náročností učiva a zvyšující se potřebou přípravy se dostavují první neúspěchy, v jejichž důsledku děti motivaci k učení postupně ztrácejí. Dochází ke zhoršování prospěchu.
V takové situaci škola (či spíše konkrétní učitelé) realizují různé podpůrné kroky ve snaze dítěti pomoci. Zajišťují mu potřebné pomůcky či doučování, ustupují od plateb ve škole, zmírňují požadavky na vypracovávání domácích úkolů či mu zprostředkují vyšetření v některém z poradenských pracovišť. Rodina je vyzývána ke spolupráci, ale s ohledem na svou situaci není schopna potřebnou podporu dítěti poskytnout. Většina opatření, která škola pro děti dělá, má charakter reakce na důsledky, nikoliv příčiny problému, pomoc zpravidla v dlouhodobém horizontu selhává. Neúspěchy dítěte se prohlubují, spolu se stoupajícím věkem a vlivem sociálně vyloučeného prostředí se přidružují i výchovné problémy a situace dítěte ve škole se stává neudržitelnou. Dítě je oběť, nemá na výběr V takové chvíli škola nezřídka začíná operovat s předpokladem, že příčinou vzdělávacích obtíží nejsou důsledky hendikepů vzniklých v prostředí, ale faktory biologické, tedy lehká mentální retardace. Připomeňme jen, že jednou z důležitých podmínek pro vyslovení této diagnózy je selhávání dítěte nejen ve školním, ale i v přirozeném prostředí, které školská poradenská zařízení prakticky vůbec nezkoumají. Většina diagnóz lehké mentální retardace u výrazně sociálně znevýhodněných dětí je tak z odborného hlediska více než sporná.
Dítě se reálně ocitá na rozcestí dvou slepých cest. Zůstat na základní škole znamená trvalý vzdělávací neúspěch, přechod ke vzdělávání určeného lehce mentálně postiženým získání neplnohodnotných znalostí.
Učitelé často namítají, že i ze základní školy praktické je možné přejít na jakoukoli střední školu. To je teoreticky skutečně možné, praxe je však jiná. V rámci zpracování analýzy pro ministerstvo školství jsme měli možnost seznámit se s daty na základní škole praktické, která si vedla zajímavou statistiku: z 245 jejích absolventů jakýkoliv učební obor dokončila přibližně šestina žáků a ty, pocházející ze sociálně vyloučeného prostředí, by bylo možné spočítat na prstech jedné ruky.
Život v hmotné nouzi je v případě mnoha rodin jasnou motivací pro vyslovení faktického zákazu dalšího vzdělávání dítěte, neboť situace, kdy rodina pobírá sociální dávky a zároveň může využít dítěte jako dalšího možného zdroje příjmů (z příležitostné práce, sběru druhotných surovin, práce na černo, v horším případě prostituce či trestné činnosti) je z krátkodobého hlediska ekonomicky nepochybně výhodnější strategií. Dívky jsou často směřovány k pomoci v rámci rodiny, péči o mladší sourozence apod.
To nejpodstatnější však je, že obě z možných cest znamenají prakticky totéž. Školský systém, v důsledku omezené možnosti vyrovnávat hendikepy vzniklé v sociálně vyloučeném prostředí, produkuje mladé lidi, kteří v 15 letech ukončují vzdělávání bez získání jakékoliv kvalifikace, nemají vytvořeny žádné pracovní návyky, nemají žádnou použitelnou praxi. Stávají se tak zákonitě nezaměstnanými a nezaměstnatelnými. Průvodním jevem takové situace je pak závislost na systému státní sociální podpory, prohlubování aspektů sociálního vyloučení a jejich replikování v další generaci. Neukazujme prstem na učitele Hlavní díl odpovědnosti za daný stav však nelze připisovat pedagogickým pracovníkům, neboť jejich situace je důsledkem téměř nulové systémové podpory, které se jim při práci s tímto specifickým segmentem žáků dostává. Navíc je řešení skutečných příčin problému ve většině případů mimo možnosti škol.
Celý problém je řešitelný pouze v kontextu celé rodiny. V zemích, kde si uvědomují, že prevence je účinnější a levnější než následný represivní přístup, se osvědčilo ustavení místních komisí, ve kterých zasedají všichni ti, kdo mohou reálně situaci sociálně vyloučených ovlivnit. Obce jsou k tomuto postupu motivovány, mohou získat potřebné zdroje z dotačních programů. Pokud tak neučiní, je takový přístup vnímán jako spoluzodpovědnost za problém a obce pak ze svého rozpočtu připlácejí na ústavní výchovu.
Podobná situace nastává i ve školství, masivnímu selhávání sociálně znevýhodněných dětí lze zabránit celkovým posilováním inkluzivního nastavení škol, tedy zvyšováním jejich schopnosti poskytnout potřebnou podporu dětem se zdravotními i sociálními hendikepy. Je nutné začít řešit podfinancování vzdělávacího systému, rozvíjet postupy rané a včasné péče o tyto děti, podpořit učitele posílením kapacit poradenských pracovníků z řad psychologů, sociálních pedagogů či etopedů (specialisté na poruchy chování), a to nejlépe přímo na školách.
Dále je nutné vytvořit podmínky pro vyšší zapojení asistentů pedagoga, zvyšovat kompetence učitelů k práci se sociálně znevýhodněnými dětmi prostřednictvím kvalitnější vysokoškolské přípravy, dalšího vzdělávání či efektivních stáží. Je potěšitelné, že ministerstvo školství prostřednictvím skupiny pro sociální programy ve školství již tento přístup začíná promítat do nově vznikajících strategických materiálů.
Hlavní odpovědnost mají obce Dětem a jejich rodinám je pak nutné nabízet dlouhodobou, individuální vzdělávací podporu a zintenzivnit ji v klíčových obdobích přechodu na druhý stupeň a při přechodu na školu střední. Veškeré podpůrné aktivity je potřeba koordinovat a účinně propojovat s dalšími subjekty (sociální odbor, neziskové organizace, poradenská zařízení, ale také třeba policie a další).
Odpovědnost za takový postup je na úrovni obce, která je zároveň zřizovatelem drtivé většiny základních škol. Prostor začít postupovat racionálně, nepopulisticky a s vnímáním dlouhodobé spoluodpovědnosti za situaci všech jejích obyvatel tu rozhodně je.
***
Život v hmotné nouzi je v případě mnoha rodin jasnou motivací pro vyslovení faktického zákazu dalšího vzdělávání dítěte
