Temná newyorská skupina Swans vydala po letech nové album, zůstala bezohledně svá. Jako vždycky.
Americká skupina Swans patřila od 80. let vedle Sonic Youth k průkopníkům takzvané „noise music“, hudby postavené z psychedelických hlukových stěn. Do svého zániku v roce 1997 zásadně ovlivnila širokou a nesourodou sestavu hudebníků a kapel, od nezávislého rocku přes industrial až po experimentální metal. Letos se po třinácti letech trochu překvapivě vrací s novým albem My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky.
Zvukoví zedníci O málokom se dá říci, že je tak odhodlaně a bezohledně svůj jako hudebník, spisovatel a umělec Michael Gira, hlavní postava newyorské skupiny Swans. Studoval na kalifornské umělecké škole, tehdy jej hudba dvakrát nezajímala. Chtěl být vizuálním umělcem, fascinovali jej podivíni jako Joseph Beuys, provokatéři jako Bruce Nauman a drastičtí akcionisté jako Hermann Nitsch. To, že v roce 1982 založil v New Yorku skupinu Swans, je příkladem jeho vlastního donkichotského konfliktu s uměleckými obory a žánry. „O nějakou alternativní nebo nezávislou hudební scénu jsem se nikdy nestaral,“ tvrdil v rozhovorech, „pro mě to byla vždycky jen další forma konformismu. Mě zajímají individuality, co tvoří silná díla.“
Jestli ranou tvorbu Swans přiznaně ovlivnil nějaký styl, pak to bylo No Wave, nihilistické hnutí newyorských umělců a intelektuálů z konce 70. let, které mimo jiné vneslo do rockové hudby záměrné a okázalé využívání hrubého hluku jako stavební suroviny nových skladeb. Výraz „stavební surovina“ je v případě Swans namístě: většina recenzentů se při snaze popsat jejich hudbu dobere k výrazům jako „zvukové stěny“, „ocelové vrstvy hluku“ nebo „zvukové klenby“, mluví se dokonce o „hudebním sochařství“. Nakonec proč ne. Obzvlášť dlouhé, pomalé skladby z raných alb Swans připomínají namáhavé opracovávání hrubé a nepřátelské zvukové hmoty v nějaké tovární hale, která zešílela: bicí znějí spíš jako rituální bubny než jako rytmika, přebuzená kytara, baskytara a Girův řev jsou jako hlasy z biomechanických krajin HR Gigera. Ostatně texty písní jsou vedené v podobném duchu a točí se okolo témat násilí, tělesného rozkladu, bolesti... a lásky, která se projevuje ideálně nějakým děsivým činem. „Prořízni mi hrdlo, zabij mě hade, dělej, co ti říkám, ty jsi tu pán,“ potěšil například Gira posluchače ve skladbě Big Strong Boss. Hudební recenzent listu New York Times nedávno vzpomínal, jak asi v patnácti letech navštívil jedno z raných vystoupení Swans a měl pocit, že „tahle hudba jako by z hudby ani nepocházela. Možná z literatury, možná z vizuálního umění. Bolely mě uši a celé to působilo dojmem, že je nad tím nutné hluboce hloubat. Tak jako mnozí jiní, kteří se v té době setkali s hudbou Swans, i já jsem z koncertu brzy odešel.“ Na několika vystoupeních proto nechal Gira zhasnout světla a zamknout vchodové dveře. A bylo běžné, že během koncertu fyzicky napadal návštěvníky, kteří do jeho hudby příliš poskakovali. Výtky, že je tvorba Swans příliš negativní, odmítal. Texty prý neměly něco sdělovat, měl jen potřebu napsat verše, které by byly neprostupné, jako slogany nebo kusy hmoty. I tady se rozhodl zůstat „sochařem“.
Uprostřed 80. let začali Swans k překvapení svého publika občas nahrazovat hluk kytar komornějším zvukem klavíru, některé skladby dokonce nesla jen akustická kytara, která tu najednou zněla až závratně křehce. Gira přešel z kazatelského řevu do sice temnějšího, ale až bluesového zpěvu, vzdáleně připomínajícího Jima Morrisona, nebo dokonce Johnnyho Cashe. A hlavně do skupiny přibyla klávesistka a zpěvačka Jarboe s průzračným, zasněným hlasem. Vějíř zvuků a nálad se rozvíjel tak rychle a nečekaně, až byli označováni za Milese Davise postpunku.
Písnička pro malou V roce 1997 Gira nekompromisně ohlásil, že život Swans jednou pro vždy ukončuje. Když si to letos rozmyslel a natočil s některými z bývalých členů Swans (bez zpěvačky Jarboe, s níž už deset let nepromluvil) album My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky, vypadá třináctiletá pauza jako krátký stoptime k nadechnutí. Swans suverénně navázali tam, kde kdysi přestali. Stále jsou rozkročení mezi hlukovým brutalismem, bohatými draperiemi zvuků a projasněnějšími chvílemi gospel-bluesového písničkářství. Ale i tady zůstává Gira noiseovým Ladislavem Klímou - v jedné jeho akustické skladbě, která by se hodila k táborovým ohňům, se zpívá o upalování lhářů a v kousku s výmluvným názvem You Fucking People Make Me Sick zpívá vedle hostující Davendry Banhart i Girova tříletá dcerka. Málokdo zůstává tak odhodlaně a bezohledně svůj.
Stále jsou rozkročení mezi brutalismem, draperiemi zvuků a projasněnějšími chvílemi gospel-bluesového písničkářství. Gira ale zůstává noiseovým Ladislavem Klímou.
Na vystoupeních proto Gira nechával zhasnout světla a zamknout dveře. A bylo běžné, že během koncertu fyzicky napadal návštěvníky, kteří do jeho hudby příliš exaltovaně poskakovali.
