Unás v bytě opravují odborníci okna: opalují je, brousí a natírají. Donesli si role papíru a prostřeli je ve všech třech místnostech. Chodí pořád z jedné do druhé. Jsou dva, nemluví skoro a nic nechtějí. My jsme si igelitem zakryli všecko, z čeho by se potom špatně utíral prach. Nemůžeme nic dělat, jsme z toho vyšinutí. Stůl jsem si musel odsunout od okna. Když potřebuju slovník, musím pod igelit. Je to otrava, myslel jsem si... než jsem večer uviděl zprávy.
Ztratit dům, v tomto mém věku, bylo by na oběšení. Ty zprávy o povodních znamenají nadto ještě jinou, závažnější zprávu: jak vratké může být naše postavení na Zemi. Případy se množí: tajfuny, zemětřesení. Kdekoliv se může stát něco nečekaného a bezohledného: i zemětřesení v Praze? I!
Je divné, že si lidé na těch moravských rovinách stavěli obce v dosahu velké vody. Snad proto, že je to dřív potkávalo za život jen jednou? Takže se z otce na syna na to pozapomnělo? Náš pan prezident onehdy k tomu pravil, že lidem, kteří si po takové zkušenosti znovu postaví na tom místě, nemá se už pomáhat. Úvaha je to správná, ale nepřijatelná. Naopak, je to zkouška charakteru nejen osobního, ale celého rodu: „Me sme me!“
Přiznávám se k myšlence, že tyto Holešovice jsou v rozlehlém oblouku řeky, takže voda výš než na metr nepůjde. A v Dobřichovicích jsme vysoko na svahu. Možná si ti lidé vyvinou jiný způsob bydlení: domy na sloupech, s loďkou u branky. Ve zprávách se říká, že jim tam chodí pomáhat psychologové. Kdyby za mnou nějaký přišel, díval bych se, jestli si nese aspoň kbelík. Nejúčinnější psychologickou pomocí by bylo, kdyby vláda těm lidem smazala dluhy z předešlé povodně. To by byl dar jak od Boha. Já si myslím, že Bohu se taková tvrdošíjnost možná líbí: je napjatý, jak jeho pokus dopadne...
Denně sleduju také zprávy o tom, jak kdesi pořád teče do moře ropa a nedaří se ji zastavit. Je to prokletí, a ne tekuté zlato! Tato událost také obsahuje ještě jednu zprávu, důležitější: že některé věci se prostě nemají pokoušet, dělat, riskovat. A zase se přiznám, že to lidem na tom místě zeměkoule přeju: porušili vyšší zákon. Stejně si říkávám, že lidé si celým svým jednáním nezaslouží na této planetě žít. A že se Bohu pokus nepovedl. Možná má na jiné Zemi nadějnější výsledky. Připomínám si tu jedno brečlavé, poetické a přesné přání z dětství: „Dobře našim tak, že mě zebou nohy!“
Bude-li ale v den voleb pršet, zatím stačí vzít si deštník.
***
Nejúčinnější psychologickou pomocí by bylo, kdyby vláda těm lidem smazala dluhy z předešlé povodně
