Osou zdejšího rozpočtového hospodaření není rozpočet, ale dosypávání. Plánované výdaje skoro nikdy nestačí, a pravidelně nastupuje ad hoc dosypávání. Kolikrát už se jen ve zdravotnictví zvyšovaly platby za státní pojištěnce a nemocnicím poskytovaly nevratné půjčky. Zvykli jsme si na slasti permanentní rozpočtové krize, v níž státní rozpočet funguje jako bank, který nás vždycky vyplatí. Což jde, dokud nepřijde skutečná krize.
S vládním šetřením je problém. Když má šetřit rodina, odepře si luxus a velké výdaje odloží. Nějaká gesta, jako třeba že by ministři začali létat turistickou třídou, vládu nezachrání. A odložené výdaje, například když vláda zarazí výstavbu dálnic, neznamenají jen, že nebudeme mít ty dálnice. Znamenají taky, že někdo přijde o práci, s níž počítal, a stát tudíž v posledku přijde o jeho daně, případně mu ještě bude muset vyplácet podporu. A naopak, jestliže vláda nepřestane zvyšovat mzdy stávajících státních zaměstnanců, jak to po ní chtějí politici, pak to odnesou nějací jiní zaměstnanci.
Takto se postupně dopracujeme k poznatku, že škrty, k nimž bude třeba sáhnout, budou možná docela drastické - nebudou ladit s naší představou o tom, jaká má být životní úroveň ve střední Evropě 21. století. Politicky budou hůře stravitelné kvůli nárokové mentalitě, kterou politici v lidech vytvořili. Zahraniční pozorovatel, který by měl k dispozici jen suchá čísla, by nevěřícně zíral, že voliči v podzimních volbách vytrestali vládnoucí koalici v situaci nejnižší nezaměstnanosti za posledních 15 let - před pouhými pěti lety byla dokonce dvojnásobná. Zdravotnictví se podle měřítek, jimiž se má kvalita měřit, jako třeba péče o nejhůře nemocné pacienty, zlepšilo. Vláda však nebyla schopna tyto údaje dostat na veřejnost a nechala se ukřižovat za třicetikorunový poplatek. O to hůř bude, až se s nevyhnutelným zpožděním začnou dostavovat hmatatelné důsledky hospodářské krize. Nezávidíme politikům, že budou sklízet to, co zaseli.
Čtěte „2010: nemocnice...“ na straně 3
