Irské referendum o Lisabonské smlouvě je zřejmě poslední podívaná svého druhu. Už třikrát poslali voliči tuto nesrozumitelnou smlouvu k šípku: pod jejím původním jménem ve Francii a v Nizozemsku, v jejím současném vydání před rokem a čtvrt právě v Irsku. Po těchto nelichotivých výsledcích se evropské politické špičky rozhodly, že už svým voličům mluvit do tempa sjednocování Evropy nedovolí. Je pravděpodobné, že napříště se převod dalších kompetencí na nadnárodní úroveň bude dohadovat už jen na Evropských radách.
Diplomati ze starších členských zemí svým českým protějškům občas říkali: kdyby už býval platil Lisabon, žádné jednání o radaru s Amerikou byste si ani nedovolili začít. Po každém členském státu, od kterého se ještě očekává ratifikace, tedy jak po Irsku, tak i Polsku a České republice, se teď nechce nic jiného, než aby se vlastníma rukama politicky vykastroval. Protože ratifikační listiny jsou to poslední, co od nich skutečné mocenské centrum – Paříž a Berlín plus Madrid a Řím, pokud následují první dva – ještě potřebuje. Až váhavci dokončí svoje domácí úkoly, v zásadě přestanou být zajímaví.
