Za každý výstup na osmitisícovku zřejmě platí horolezci menším poškozením mozku. Následky extrémně nízké hladiny kyslíku lze vyšetřením dohledat ještě rok po návratu z expedice.
Vystoupit na nejvyšší horu světa je snem mnoha horolezců. Samozřejmě bez kyslíkového přístroje. Jeho použití je mezi špičkovými lezci bráno, pokud ne přímo jako doping, určitě jako pomůcka, po které se má sáhnout jen v nejvyšší nouzi. Pokud se horolezec na kyslík v tlakové lahvi spoléhá příliš, degraduje tak v očích kolegů úroveň svého sportovního výkonu.
Na vrcholu Mt. Everestu, ve výšce 8848 metrů nad mořem, přivede jeden nádech do plic třikrát menší množství kyslíku, než když člověk dýchá v nížině. Má vystavení organismu tak extrémním podmínkám, navíc v kombinaci se značnou tělesnou námahou, nějaké trvalé následky?
Otázku se pokusili zodpovědět italští vědci z IRCCS Fondazione Santa Lucia, renomované římské neurologické kliniky. Jako vůbec první provedli vyšetření špičkových lezců před expedicí a po návratu z velehor. Jejich zjištění publikovaná ve specializovaném časopise European Journal of Neurology příznivce horolezectví „na lehko“ nepotěší.
Lékaři zaznamenali pomocí magnetické rezonance stav mozku devíti horolezců a srovnávali jej s kontrolní skupinou osob stejného věku a pohlaví, které však nikdy nevystoupily nad úroveň 3000 metrů nad mořem.
Po návratu z velehor, kde všichni strávili více než patnáct dní ve výšce nad 6500 metrů nad mořem, během výstupu dosáhli výšky minimálně 7500 metrů, a tři z testovaných osob dokonce vystoupily nejméně na jednu osmitisícovku, proběhlo druhé vyšetření. To ukázalo pokles objemu i hustoty mozkové tkáně ve dvou důležitých centrech.
Reinholda Messnera, vůbec prvního lezce, který zdolal Mount Everest bez kyslíku, může těšit, že pozorované změny v mozku nezpůsobily markantní pokles duševních schopností testovaných.
„Horolezci zahrnutí do naší studie si po návratu nestěžovali na žádné významné obtíže,“ říká vedoucí studie doktorka Margherita Di Paola, která však upozorňuje, že některé abnormální nálezy mohou být způsobeny opakovanými výstupy do vysokých nadmořských výšek. Problematické byly například výsledky testů paměti, snížila se i schopnost předvídat výsledky a adaptovat se na změněnou situaci. Další lékař zapojený do studie upozorňuje na skutečnost, že snížená výkonnost mozku může být patrná i rok po návratu z osmitisícovky.
Výsledky italských vědců by horolezci měli brát vážně. Riziko poškození mozku při pobytu v extrémních výškách je však v porovnání s dalšími nebezpečími, jimž se horolezci vystavují, poměrně nízké.
