Nebyl by to Václav Klaus, aby do svého prezidentského programu plného oficiálních návštěv, obědů s evropskými státníky a večeří s českou politickou elitou nepropašoval tu a tam provokativní přijetí ideologického souputníka. Mnoho zajímavých osobností projede bez povšimnutí pražským podhradím, ale když je zde bizarní figurka Patricka Moorea, Klaus najednou najde čas, aby se s renegátem Greenpeace „v obsáhlém rozhovoru zabývali problematikou nebezpečí některých proudů současného environmentalismu“. Nachlup stejný mustr nasadil prezident tuto středu. Tentokrát však ne proti „klimatickým alarmistům“, ale proti všem, kteří mu věští nevyhnutelnost podpisu Lisabonské smlouvy. V tu ránu je v prezidentově programu čas na audienci pro Declana Ganleyho, muže, který má lví podíl na irském ne eurosmlouvě. Ganleyho pavučina „faktů“ Ještě na jaře byl Ganley vysmívaným podivínem. Všechny hlavní irské strany doporučily voličům říci ano Lisabonské smlouvě. Pokud byl přeci jen někdo tipován na vůdce rebelie proti eurosmlouvě, pak většinou strana Sinn Féin, která tvrdila, že Lisabon znamená zřeknutí se neutrality zeleného ostrova. Další organizací se silnou agendou bylo sdružení Coir se svou kampaní proti Lisabonu, který prý je trojským koněm liberální potratové politiky v konzervativním katolickém Irsku. Teprve za nimi si tu a tam některá média všimla, že se v březnu obchodník Ganley rozhodl vložit část ze svých tří set milionů eur majetku do kampaně sdružení Libertas.
Jeho osm argumentů proti smlouvě ve spisku Fakta, nikoliv politika nejprve zapadlo. Po právu. Zaprvé je prosazoval člověk, který ještě před šesti lety hlasoval pro smlouvu z Nice, a jeho znenadání zrozený euroskepticismus nebyl důvěryhodný. Za druhé se mělo za to, že kampaň postavená na ekonomickém liberalismu není to pravé. Ale nakonec byla.
Osm bodů zručně zkombinovalo populismus a obavy Irů: Z nové funkce prezidenta Evropské rady, která by konečně nahradila rotující předsednictví, se stal nikomu se nezodpovídající suverén s vlastním palácem; z narovnání hlasů v Evropské radě dle mizerně dojednané smlouvy z Nice, kdy středně velké státy typu Polska a Španělska měly ničím neodůvodněný vliv, se stalo ořezávátko irského vlivu v unii; z logického snížení počtu eurokomisařů na snesitelné číslo se stal boj za zachování Ira v Barrosově kabinetu; z předání dalších pravomocí Bruselu, vyvažovaným větším zapojením národních parlamentů do rozhodování, se stala krádež samostatnosti Irska v šedesáti oblastech; z umožnění unii reagovat na vršící se kontejnery čínských triček v přístavech se stalo okleštění samostatnosti Irska v mezinárodním obchodu.
Nakonec Ganley objevil Ameriku, když Irům oznámil, že unijní právo je nadřazeno právu národnímu, a varoval před dalšími změnami Lisabonské smlouvy, už ale bez referenda.
Ganley na svou stranu nalákal i farmáře. Lisabon znamená dle něj i ztrátu veta v unijní pozici ve Světové obchodní organizaci – a od toho je už jen krok k zaplavení Irska levným hovězím z Argentiny. Pro úspěšné irské podnikatele, kteří se zrodili z politiky nízkých daní v devadesátých letech, zase chytře zaměnil harmonizaci daňového základu s harmonizací daní. Prostě „fakta, nikoliv politika“.
Do Ganleyho euroskeptické pavučiny se chytilo přes 53 procent voličů a Lisabon by dle dnešních pravidel neměl nikdy vejít v platnost.
No nevěřili byste mu?
Irské voliče ovlivnilo i to, že Ganley byl jedinou figurou kampaně, která věděla, co chce. Vládní Fianna Fáil propagovala smlouvu hrozně: premiér Brian Cowen se přiznal, že ji nečetl „od první do poslední stránky“, irský eurokomisař Charlie McCreevy rovnou přiznal, že by ji celou číst mohl „jen duševně chorý člověk“. Před referendem se zdálo, že Ganley je v celém Irsku jediný, který smlouvu opravdu celou pročetl.
Najednou se vše jevilo v jiném světle: Kdo jiný by měl sedřeným farmářům z venkova vykládat, co je správné, než muž, který se sice jako dítě narodil irským emigrantům v Londýně, ale od třinácti se už zase protloukal irským venkovem? Kdo jiný by měl strážit nízké daně Irů než selfmademan, který se od místa poskoka v pojišťovně dostal až k ruskému hliníku, litevským lesům a nakonec v devadesátých letech rozprostřel po celé Evropě svou telekomunikační firmu Broadnet?
Kdo jiný by měl varovat před přílišnou vazbou na kontinentální Evropu než člověk, který je přesvědčeným amerikanofilem (a který americkou armádu zásobuje telekomunikací a systémy včasného varování)? Komu jinému by měl důvěřovat irský konzervativní národ než oddanému katolíkovi, který si se svou americkou manželkou Delií zvolil za místo pro žití venkovské Irsko místo New Yorku?
Za rok ve Štrasburku Otázkou je, co s nově nabytou popularitou Ganley udělá. Na to, aby ji hodil po dosažení cíle za hlavu, to nevypadá. Za prvé by to byla trochu drahá epizoda. Libertas utratilo za kampaň neskutečných 912 753 eur, což je víc, než kolik vydaly všechny irské strany dohromady. Za druhé by byla škoda zahodit draze vydobytou popularitu ani ne rok před volbami do Evropského parlamentu. Však už také Ganley oznámil, že do příštího léta asi založí novou stranu a bude kandidovat.
Z Británie, Polska a Česka se už ozval potlesk od euroskeptiků těšících se na nový přírůstek do euroskeptické party.
O autorovi| David Klimeš, novinář
