Ad LN 29. 1.: Jiří Paroubek se stává zcela nevolitelným
Článek pana redaktora Palaty mi mluví z duše. I já jsem ve Špidlově éře volil sociální demokracii. Měl jsem zkrátka pocit, že když tehdejší premiér řekl „solidarita“, nebylo to z jeho úst prázdné slovo. Jiří Paroubek má zkrátka smůlu. Už už by chtěl být viděn jako státník, ale pokaždé mu jeho vlastní nevychovanost podrazí nohy. Vulgární slovní hříčka, kterou zkomolil jméno paní redaktorky LN, pobavila asi jen jeho a obyvatele Lidového domu. Každý, kdo někdy chodil do tanečních, zkrátka ví, že některé věci se dámě neříkají. Ví to popelář, mohl by to vědět politik s čtyřiceti procenty preferencí.
Pan Paroubek si velmi potrpí na omluvy těch, kdo se ho nějak dotknou, a neváhá si vzít jako rukojmí naše vojáky. Možná by neškodilo, kdyby si takovou taktiku vyzkoušel z druhé strany. Co třeba uvalit „informační embargo“ na všechny tiskovky ČSSD do doby, dokud se její předseda neomluví za své oplzlé urážky paní Kalenské? Lukáš Sommer, lukas.sommer@centrum.cz
Jedovaté sliny bez efektu
Ad LN 29. 1.: Jiří Paroubek se stává zcela nevolitelným
V poslední době čteme o předsedovi ČSSD, jak plive jedovaté sliny, žárlí, uráží novináře atd. Ale podívejme se na celou věc z druhé strany. Ten člověk se důkladně připravil: vlněný oblek koupil v Anglii, ženu vyměnil, zapřel přátele, prý změnil i jídelníček, takže hubne (ale naštěstí ví, že nemůže moc, aby se váhově nevzdálil svým voličům), dokonce údajně sportuje, a co z toho? Sice vyhrál minulé volby, ale stále sedí v lavici řadového poslance, vzhlíží k předsednickému pultíku M. Vlčka (toho musí mít hodně rád) a sleduje úspěchy M. Topolánka a jeho rostoucí oblibu. A vyhlídky? Pokud slepota, která zachvátila velkou část českých voličů při minulých volbách, neopadne, tak bude možná premiérem. Ale tou dobou, díky Bohu, budou již evropské reflektory namířeny zcela jinam. Ruku na srdce, pánové: není vám ho ani trochu líto?
L. Gistrová, gistrova@nvf.cz
Naprostá provincie
Ad LN 27. 12.: Národní? Provinční!
LN 16. 1.: Vládní entropie
Jiří Machalický zhodnotil činnost generálního ředitele Národní galerie Milana Knížáka, kterou právem označil za zcela provinční a neefektivní. K této výstižné diagnóze je třeba dodat, že ústřední česká instituce je považována za provinční nejen v Praze, ale i v cizině.
V mezinárodním měřítku zmizela Národní galerie z mapy evropských progresivních ústavů. Zatímco muzea v Berlíně, Londýně, Amsterodamu, Paříži či ve Vídni z pochopitelných, také ekonomických důvodů, spolupracují, vyměňují si výstavy a zápůjčky, pořádají mezinárodní sympozia a vydávají důležité publikace, prezentuje se Praha v tomto směru jako naprostá provincie, o které se vůbec nemluví. Ve sbírce 21. století, jak se Veletržní palác v Holešovicích hrdě nazývá, nelze najít téměř nic z toho, co se v posledních deseti letech ve světě současného umění stalo.
Navzdory této tristní bilanci se Milan Knížák v článku Vládní entropie vyšvihl na místo arbitra, který se zdviženým ukazovákem kárá a tepe svého kolegu Davida Černého za jeho hřích, kterého se dopustil vytvořením plastiky pro Evropskou unii v Bruselu. O významu tohoto díla a také o tom, jakým způsobem bylo uskutečněno, je možno polemizovat. Názory v evropském tisku se na to různí. Knížák si však v článku zřejmě vyřizuje účty s kolegou, s nímž jej spojuje antipatie a nepřátelství, o kterém si vyprávějí vrabci na střechách. Nehledě k tomu, že kritizovat kolegy umělce na veřejnosti je neslušné a neetické, měl by si Milan Knížák uvědomit, kdo skutečně škodí reputaci české kultury v zahraničí a kdo má právo známkovat a denuncovat práci jiných.
Knížákova obžaloba, spojená s výzvou k potrestání Davida Černého, je smutným obrazem arogance autora, kterému chybí jakákoliv stopa sebekritiky a který se očividně neustále stylizuje do role rozhodující kulturní instance v zemi.
Zdeněk Felix, Berlín
Mám kadeřnictví na sídlišti. A co má být?
Ad LN 24. 1.: Vlasové martyrium
Tento článek se mne velice dotkl. Jakým právem autorka Lucie Bartošová napadá a uráží kadeřnice z periferie? Nejvíce mne uráží její výroky jako například „co se dá od kadeřnice, která si založí salon v průchodu paneláku, čekat?“ nebo „holičky, které si říkají kadeřnice“ nebo,,aniž by vám (holička) věnovala jediný kloudný pohled... ukáže vám kartáčem směrem k mycímu křeslu... a za primitivních pokusů o navázání konverzace (to je na holičkách snad to nejhorší!) vám umyje hlavu“.
Jsem 25 let vyučena v oboru,,holičkadeřník“ a všichni, kdo máme toto na výučním listu, jsme vyučeni v obojím, jak v pánském, tak v dámském. Holič je od slova holení, a proto autorka článku rozhodně nechodí k holiči.
To, že jsou kadeřnické salony v centru města s honosnými názvy předražené tak, že tam necháte pomalu výplatu, neznamená, že vás dělá odborník na slovo vzatý a že vás udělá dobře. V centru jsou totiž obrovské nájmy, které se musí do ceny zahrnout.
Mám vlastní kadeřnictví na velkém sídlišti v Praze a i v dnešní době krize mám plno klientek a stále chodí na doporučení mých spokojených zákaznic další, tak to asi svědčí o tom, že nejsem,,holička“. Paní Bartošová zřejmě nekápla zrovna na šikovnou kadeřnici, to se stát může, ale nemusí proto urážet miliony kadeřníků z České republiky.
Markéta Dufková, vizážista, holič-kadeřník a podnikatel
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy
