Ad LN 4. 5.: Objeví politika po Brožové i jiné sexy celebrity?
Konečně se mi to poskládalo jako puzzle. Pan Paroubek, jak prohlásila svého času jeho manželka, má sexy mozek. Oním orgánem dospěl k názoru, že vhodnou kandidátkou do voleb po jeho boku bude atraktivní Kateřina Brožová, jež k jeho sexy mozku dodá své sexy tělo a tím se naplní slogan z triček hostesek ČSSD „Socdem is sexy“. Volby pak budou něco jako skupinový sex a daňoví poplatníci za to mohou ještě dostat – ovšem ze svých peněz – oněch stále omílaných 30 Kč a dále šrotovné, třeba i pastelkovné, a možná dokonce i debilné, jak říkal ministr Kalousek. Jen abychom při té sexuální revoluci něco nechytli.
Václav Sklenář, Poděbrady
Oběť je vinna!
Ad LN 5. 5.: Primátorka Řápková: Romové to nezvládli
Romové v Chomutově si stejně jako na mnoha jiných místech republiky dovolili svolat na neděli 3. května pokojné shromáždění. Reagovali tak na rostoucí ohrožení ze strany neonacistů a konkrétně na žhářský útok, jehož obětí se stala romská rodina ve Vítkově na Opavsku. Demonstraci napadli pravicoví extremisté, kteří mezi shromážděné hodili dýmovnici. Jen náhodou nikoho nezranili. Paní primátorka to klade za vinu Romům. Prý problematiku stejně jako neonacisté zneužívají k získávání pozornosti. Argument, který se používá, když se argumentů nedostává. A teď aby se bál volat o pomoc každý, kdo se stane obětí přepadení. Neboť logikou paní primátorky k tomu přepadení došlo zřejmě čistě proto, aby si oběť mohla o sobě počíst v novinách.
PhDr. Miroslav Hudec, Česká Lípa
Kdo se bojí OH?
Ad LN 21. 4.: ODS s druhou mízou sametu
Článek se dotýká bývalého Občanského hnutí a vzbuzuje obavy z jeho případného znovuobrození, tentokrát v řadách současné ODS. Vytvářejí tak dojem, že OH bylo politickým hnutím, které zemi škodilo. Jsem stále více přesvědčen, že kdyby OH přežilo až do dnešních dnů, nemusela by si tak velká část občanů zoufale klást otázku, zda vůbec chodit k volbám. Tehdejší rozdíl mezi OH a ODS byl sotva dán pravolevým dělením, alespoň jsme to tak necítili. Spíše, velmi zjednodušeně, šlo o to, zda transformovat státní hospodářství cestou úspěšné privatizace mladoboleslavské Škody, nebo formou pochybné kuponové privatizace, zda má mít při privatizaci přednost právo před ekonomy apod.
Programově se OH jasně hlásilo k liberalismu, tedy proudu, který jako například v Německu neměl šanci stát se příliš silnou politickou silou. OH soustřeďovalo lidi s demokratickými ideály a s přesvědčením, že právo a čest představují nezpochybnitelné hodnoty. V jeho řadách by se těžko hledali netolerantní novodobí „komsomolci“ či lidé ostrých loktů. Přední představitelé OH nakonec skončili v různých politických stranách a neztratili se v nich stejně jako jinde ve veřejném životě. Nikdo z nich se také nestal aktérem nějakého korupčního skandálu. Řadoví členové OH rozhodně nemají pocit, že by tehdy stáli na špatně straně tehdejšího kvasu. Dnes však už nemají sílu a chuť se znovu angažovat. Mohou však doufat, že odkaz OH ještě někdy najde uplatnění.
Pavel Mertlík, Jaroměř
Jednoduché kritérium
Ad LN 4. 5.: Lisabonem ztratíme víc než suverenitu
Naši senátoři budou hlasovat o Lisabonské smlouvě. Z této smlouvy se stalo nevídané politikum a o jejích výhodách a nevýhodách bylo napsáno neskutečné množství protichůdných informací a dezinformací. V této situaci si dovolím nabídnout pánům senátorům jednoduché kritérium, které by měli zvážit, předtím než stisknou tlačítko pro ano či ne. Schválení či neschválení smlouvy je významný fakt s dopadem na mezinárodní politiku. Páni senátoři, položte si jednoduchou otázku: který výsledek hlasování bude vnímán příznivěji ruskou zahraniční politikou a panem Putinem? Podle toho se zachovejte. To, jak jste hlasovali, si pak srovnejte s vlastním svědomím. Jiří Vávra, Praha
Seeger ve špatném pytli
Ad LN 30. 4.: Problém s Petem
Jan Rejžek se ve svém odsudku směrem k Peteu Seegerovi odvolává na Davida Boaze, který v poznámce uveřejněné v Guardianu 14. 4. 2006 označil Seegera za nikdy nevyléčeného stalinistu, přebírá však poněkud nepřesné údaje, kterými si Boaz v politickém škatulkování vypomohl. Pete Seeger zařadil omluvu za to, že neviděl, že Stalin byl „neobyčejným tyranem vedoucím svou zemi do záhuby“, již v roce 1993 do své knihy Where Have All the Flowers Gone, svou píseň o krutém Joeovi (Stalinovi) Blues o velkém Joeovi tedy jistě nesložil až jako projev „opožděného objevu“ učiněného na základě Boazova textu.
Rejžek parafrázuje Boazovu citaci kritických slov historika Rona Radoshe stran „přemetů“ v názorech na to, komu nadržovat ve světových konfliktech, kterých se Sověti účastnili. Bylo by v této souvislosti korektní zmínit i to, že stejný Ron Radosh svůj článek o těchto věcech v The New York Sun 31. 8. 2007 končil naopak slovy „úcty a obdivu“ k tomu, že byl Seeger schopen překročit stín vlastních politických předsudků a přiznat, že „v boji proti sociální nespravedlnosti ve Spojených státech byl slepý k tomu, že ve skutečnosti podporoval nejhorší tyranie v zahraničí“ nebo že „udělal chybu, že nechtěl vidět gulagy, když navštívil SSSR“. Podobné reflexe mnoho dnešních osmdesátníků kdysi pravověrně budujících lepší zítřky schopno není a Seeger si nezaslouží s nimi být házen do jednoho pytle. Jiří Zlatuška, zlatuska@muni.cz
