Falšováním statistik už Řekové po všech extempore posledních desetiletí málokoho překvapí. Bez podvodu by se nedostali do eurozóny. Pak si kreativně pohráli s účty za olympiádu. Přes to všechno ještě překvapit dokázali. Když do Atén dorazili auditoři Evropské komise, zírali, jak politici upravují statistiky o deficitu skoro před jejich očima.
Schodek rozpočtu nejspíš vůbec není oficiálních 12,7 procenta HDP. Možná je 15,4 procenta, možná 20 procent. S řeckou statistikou nikdo neví, jaký kostlivec zítra vypadne ze skříně.
Solidarita s gamblery Řecku to desítky let bez problémů prochází. Stejně jako všechny ostatní lapsy. Do Atén se jen posílají miliardy eur a zavírají se oči. I proto se Řecko dostalo až do dnešního úpadku. Je vlastně štěstí, že ve společném evropském rozpočtu už nikdy nebude pro chudší země tolik peněz, jako si užilo Irsko, Španělsko nebo Řecko. Jinak by se podobné příběhy mohly opakovat v Bulharsku, Rumunsku, ale i v Česku. První příznaky zhoubného vlivu evropských miliard v místech s korupcí a pokleslejší úrovní politiky, postrádající vizi, jak je využít, jsou pozorovatelné už dnes.
Je to stejné, jako když dáte člověku v jistém stadiu osobnostního rozkladu sociální dávky. Už se ale vůbec nezajímáte, jak je využije. Jestli zaplatí nájem nebo je propije, prošustruje v herně nebo si koupí drogy. Dávky ani nepodmiňujete tím, že se dotyčný snaží najít práci. Osvícenější politici už pro chronické dávkaře standardně prosazují bezhotovostní systém potravinových lístků a existenčního minima.
Stejným stylem Světová banka dlouho posílala rozvojovou pomoc do třetího světa. Rozdala úvěry, které se rozkradly a nikdy nesplatily, takže se de facto obratem proměnily v dotace.
Ve všech případech ty peníze výrazně přispívají ke společenské degeneraci. Nejen že nepomáhají, ony vysloveně škodí. Těm, kdo je věnují, ale dávají alibistický pocit, jak jsou sociální a solidární.
Problém většiny bruselských pravidel je v tom, že jsou formálně velmi přísná, v praxi se ale ignorují, v nejlepším případě obchází. Platí to jak pro maastrichtská kritéria, tak pro dotace. Na euro by neměl mít nárok nikdo se státními dluhy vyššími než 60 procent HDP. Průměr eurozóny byl ale ještě před krizí 69 procent. Italové, Řekové a Belgičané dlouhodobě v klidu žijí s dluhy přes 100 procent HDP. Jenže i spořádání Němci a Rakušané dluží víc než šedesát procent.
Mantra schodku veřejných financí pod tři procenta padla, když ji v roce 2005 beztrestně porušili Francouzi a Němci. Letos už bude respekt k ní v podstatě výjimečný.
Pokrytectví formalistů Dotace jsou podobný příběh formalistického pokrytectví. Papírování vedoucí k jejich získání je složité a drahé. Nakonec se ale peníze vyplatí i na nesmyslné a škodlivé projekty.
Jeden řecký příklad za všechny. Dotace motivovaly k masové produkci oliv na ostrově Korfu bez ohledu na jejich kvalitu. Ve snaze vypěstovat co nejvíc se ostrov začal masivně postřikovat pesticidy, což samozřejmě evropská regulace zakazuje. Korupcí proslulí Řekové si s ní ale hlavu nelámali. Za evropské peníze tak ostrov ekologicky zdevastovali, a navíc se připravili o dlouhodobější příjmy z turistiky, která je hlavním pilířem jejich ekonomiky. Fajnovější a ekologicky uvědomělí cestovatelé už o Korfu nezavadí.
Evropské dotace samozřejmě mohou pomoci k prosperitě. Dobře vedené zemi s vizí poslouží stejně jako výhodný úvěr správně rozjeté firmě. Je to ale sázka do loterie, kterou Evropská unie nemá sílu ani chuť ovlivnit. Vliv eurodotací se dobře pozná podle role, jakou hrají v ekonomice. Když Řekové do unie vstupovali, tvořily eurodotace kolem pěti až šesti procent HDP. Dnes, po bezmála třiceti letech, je to stále 2,45 procenta. I v Irsku se ještě v polovině devadesátých let podíl eurodotací točil kolem pěti procent. Dnes je to 0,12 HDP procenta a Irové jsou po Lucemburčanech druhou nejbohatší zemí Evropy. Úplně rozdílná je i reakce na dluhovou krizi, do níž obě země, i když každá z jiných důvodů, spadly. Irové pokorně snižují platy a dávky, Řekové falšují statistiky. Hodně se debatuje, jak velkou zátěží jsou dnes pro Evropu periferní ekonomiky PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko). Je nefér házet je do jednoho pytle. Spojuje je jen to, že se všechny topí v dluzích. Irové a Španělé to ale jen přehnali s úvěry a sázkou na ceny nemovitostí. Jinak se obě země umí v mezinárodní konkurenci prosadit. Řekové a Portugalci naopak desetiletí jen degenerovali v dotačním zaopatřovacím ústavu a s výjimkou lákavých turistických destinací nemají světu moc co nabídnout.
My i celá střední Evropa stojíme na rozcestí mezi Aténami a Dublinem. Bohužel máme nakročeno spíš směrem do Atén.
***
Do Atén se jen posílají miliardy eur a zavírají se oči. Je to stejné, jako když dáte člověku v jistém stadiu osobnostního rozkladu sociální dávky. Už se ale nezajímáte, jak je využije.
O autorovi| LENKA ZLÁMALOVÁ, analytička LN e-mail: lenka.zlamalova@lidovky.cz
