Dokumentární film Víta Janečka byl loni oceněn na jihlavském festivalu jakožto „česká radost“. Porota vyzdvihla to, že snímek „čistým způsobem zprostředkovává kontakt s metafyzičnem“. O filmové portrétu mladé Slovenky Ivety Korčákové se skutečně dá říci, že neužívá „nečistých metod“, z emocionálního tématu neždímá laciný sentiment, nevnucuje divákovi způsob, jak viděné chápat či hodnotit. Režisér si udržuje jistou distanci, nedělá ze sebe jednu z postav ani protagonistu.
Ta autorská zdrženlivost, snad i pokora funguje, protože hlavní postava Janečkova dokumentu je natolik výrazná, že se nemusí opírat o nějaký atraktivní filmový styl. Iveta Korčáková v první polovině devadesátých let mezi svým desátým a patnáctým rokem zažívala spolu s kamarádkou mariánská zjevení. Ta zkušenost změnila její život a do jisté míry ho určuje stále. Ze srubu na hoře Zvir, kde k nim docházelo, se stalo navštěvované poutní místo, jakkoliv se církev k „zázraku“ stavěla s jistou mírou skepse. V dětském věku se Iveta pro mnoho starších stala duchovní autoritou, kromě toho závazku vůči věřícím má ale taky potřebu vést vlastní život. Nejdřív ale musí zjistit, co od něj vůbec chce.
Janeček zcela stranou ponechává otázku povahy Ivetčiných zjevení, pro ty diváky, kteří od filmů čekají vyjádření „silného názoru“, to může být docela frustrující. Jistou formou odpovědi je ale sama Ivetka. Janeček ji ukazuje jako člověka obtěžkaného značným břemenem. Na způsobu, jímž hrdinka téhle ambivalentní poctě chce dostát, a jak s ní také zápasí, je něco pozoruhodně opravdového a zralého. Ten dotek metafyzična, který jihlavská porota z filmu ucítila, nespočívá v manifestaci zázraků, ale v Ivetčině obyčejné každodennosti. Právě konfrontací s tímhle druhem doteku možná otázka, s kým vlastně se ta děvčátka na hoře Zvir setkala (a jestli se vůbec s někým setkala), zčásti ztrácí naléhavost.
Ivetku a horu uvede ČT2 ve středu 28. října od 22.40.
