Železnice není jen dopravní prostředek, železnice je životní styl. Zní to jako klišé, ale něco na tom je. Kalkulujete-li výlet, autobus se nabízí jako dostupnější, rychlejší i levnější, a přece je ve vlacích plno. Češi nemají silniční legendy jako Američané, kteří tvrdí, že na sedadlech Fordu T byla počata celá generace. Symboly jako D1 a D47 se tu pojí spíše se zácpami či korupcí. Zato máme legendy železniční. Už výraz „posázavský pacifik“ vyrazí slzu a na nádraží Praha-Braník odrostlo několik generací trampů.
Jak tu lásku a nostalgii zmaterializovat v zisk? Tak zní otázka pro České dráhy. Každý dopravce se snaží lákat zákazníky na sezonní legitimace. Kdo má železniční kartu, preferuje železnici, to dá rozum. A dráhy toho bez velkého humbuku, ale šikovně využívají. Metropoli Prahu přišla Opencard za rok na 888 milionů. Dráhy přišla In-karta za pět let na 210 milionů. Ta čísla nepotřebují komentář.
Je dobře, že dráhy vycouvaly z návrhu přejít - bez výběrového řízení - na novou kartu firmy Haguess. Anglosaská definice říká, že zkušenost je blbost, kterou nehodlám opakovat podruhé. Při pohledu na lecjaké blbosti, jež byly v této zemi opakovány dvakrát, třikrát i vícekrát, využily ČD špatnou zkušenost Prahy s Opencard vrchovatě.
S kartou není kam spěchat. Ze všech druhů dopravy mají ČD nejširší škálu slev. Je levnější jízdenka na In-kartu, skupinová, či kombinace normální s pražskou tramvajenkou? Na první pohled to je úkol pro computer, ale u pokladen tak lidé běžně počítají. Zavádí-li se nová karta, je třeba to vše převést na společný jmenovatel. To přece stojí za předběžnou analýzu a veřejnou osvětu.
Čtěte „Také dráhy chtějí...“ na straně 13
