Proč se buňky navzájem „požírají“? Zřejmě likvidují nebezpečné zárodky nádorů.
Zhruba čtvrt století vídali vědci pod mikroskopem buňky „zajaté“ v nitru jiných buněk. Nacházeli je obvykle ve zhoubných nádorech a připisovali tento jev chaosu, který při nádorovém bujení vládne. Nikdo nepovažoval buňky „spolknuté“ jinými buňkami za tak zajímavé, aby se věnoval jejich zevrubnému výzkumu. Jako první se do toho pustil Michael Overholtzer z Harvardu a dostal se tak na stopu nečekaného objevu. Americký biolog narazil na „buněčné otesánky“ v tkáni odebrané ze zdravého prsu. Kde se tam vzaly? Co dělají?
Overholtzer záhy odhalil, jak otesánci vznikají. Při kultivaci v laboratoři se většina buněk pevně přichytí k povrchu kultivační misky. Někdy se buňka podkladu pustí a začne volně plavat živným roztokem. Pokud potká jinou buňku „na volné noze“, pevně se k ní přimkne a vzápětí vklouzne do jejího nitra. Je to zřejmě důsledek vzájemného přetahování buněk, které se najednou se ocitly bez jakékoli opory.
Asi tři čtvrtiny spolknutých buněk zahynou. Zbývající se mohou v zajetí množit a nakonec z nitra své hostitelky opět vylézt ven. Overholtzer a jeho spolupracovníci označili vzájemné polykání buněk jako entózu. Vědci odhalili entózu u mnoha typů zdravých buněk. Navzájem se polykají například buňky ve vaječnících nebo buňky pupeční šňůry.
Významnou roli zřejmě sehrává entóza při obraně před nádory. Když Overholtzer zabránil nádorovým buňkám prsu ve vzájemném polykání, stoupla rychlost, s níž se množily, na desetinásobek. O významu entózy pro tvorbu nádorů svědčí i další z Overholtzerových experimentů. Od onkologů získal vzorky nádorů prsu dvaceti žen, přičemž buňky uvězněné v jiných buňkách našel v jedenácti případech.
Vědci předpokládají, že vzájemné pohlcování volných buněk může snížit pravděpodobnost, že se buňka uvolněná z mateřského nádoru zatoulá na jiné místo v těle a vytvoří tam nový nádor. Toto rozsévání nádorů čili tvorba metastáz patří k nejvážnějším problémům provázejícím rakovinné bujení.
Na druhé straně ale může entóza k rozvoji nádorů i přispívat. „Spolknutá“ nádorová buňka je dokonale ukrytá před imunitní obranou a ztížený přístup k ní mají i léky. „Díky“ entóze tedy mohou rakovinné buňky přežívat i léčbu a atak imunitního systému.
Někteří biologové jsou k Overholtzerovu objevu skeptičtí. Podle nich je úspěšnost likvidace „spolknutých“ buněk příliš nízká, než aby měla pro organismus význam. „Je možné, že k entóze dochází jen u buněk z laboratoře, a nikoli v lidském těle,“ říká například americký onkolog Craig Thompson.
