Jaromír Dušek vyprovokoval spoustu hlubokomyslných komentářů, proto se z Chlívku ozve jen několik droboučkých zachrochtání.
Hájit člověka, který praví „se tam bojím ohnout pro tužku“, jaksi nelze. Dušek sice vyslovuje homosexuálové, ale člověk téměř slyší, jak právě pracně polknul zlostné buzeranti. Trochu trapno tím matlat noviny... Ale v předákových sprosťárnách je možná více pragmatismu, než by se zdálo – a v jednohlasném odsudku lze také zaslechnout pár varovných tónů.
Dušek možná dobře ví, co dělá: svými hrubostmi s nejvyšší pravděpodobností získá další body mezi ajznboňáky (které potřebuje, aby se udržel ve funkci). A to nemluvíme o hlasech v případné senátní kampani. Tak jako Miloši Zemanovi prospívalo zavírání tunelářů, Václavu Klausovi dodnes funguje strašení sudeťákama, tak Jaromíru Duškovi neuškodí odhalení homosexuálního spiknutí.
Z podobně pragmatického žlabu jsou i rychlé a tvrdé odsudky ostatních odborářských předáků – v Chlívku se proslýchá, že motivem není jejich bytostný jemnocit, ale snaha vystrnadit populárního konkurenta na mráz.
Složitější úvahou je obvinění z homofobie. Vadí Duškovým kritikům jen hrubost jeho slov, nebo samotný obsah? Jinak řečeno: vadilo by, kdyby JD nařkl vedení čehokoliv ze spiknutí heterosexuálů?
Politická korektnost nás nutí používat zvláštní dvojí standard: heterosexualitu bereme za jednu z variant mnohavrstevné lidské sexuality. OK – ale proč je poté drb o homosexuálních mileneckých vztazích horší než drb tradiční? Všichni lustrují ředitele ČT Jiřího Janečka, zda náhodou neprotežoval svou partnerku, ale o protežování stejnopohlavních partnerů se mluvit nemá? Nesmí? To by snad šlo chápat u „zastydlých konzerv“, které se snaží homosexualitu nevidět. Ale pokud takhle uvažují ti, kteří hlásají naprostou sexuální rovnost, je tady cosi v nepořádku.
František Čuba je osobnost formátu Tomáše Bati, napsal v slušném tisku slušný člověk. OK. Beru na vědomí, že s odstupem třiceti let vypadá vše krapet jinak – zima bývávala zimavější a mladé holky vnímavější. So it goes. Nebojím se sehnout pro tužku. Ale možná abych se bál sednout ke klávesnici – třeba jednou sám napíšu, že David Rath je osobnost formátu Tomáše Masaryka.
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ redaktor LN
