Dvojalbum White Lunar obsahuje výběr Caveových a Ellisových skladeb pro už realizované snímky, na druhém disku pak instrumentální skladby a zvukové skici, jež pro film určeny nebyly. Jejich autorský rukopis je na té hudbě znát, zároveň ale jako by neodpovídala osobnostem (alespoň těm pódiovým) obou muzikantů.
Cave i Ellis se na pódiu dokážou chovat dost divoce – sarkastický a zuřivě gestikulující prorok, který plive svoje jeremiády na hlavy hypnotizovaného publika, a zmítající se houslista vyfiknutý do elegantního obleku a bot (Jsem Imelda Marcosová kapely, charakterizoval se v jednom interview), který se, když ho to chytne, opravdu nezná (na dávném koncertu jeho Dirty Three v pražské Arše fascinoval některé diváky schopností přeplivnout celé jeviště). Pro jejich společnou filmovou tvorbu je ale typická střídmost a kázeň, snad i pokora.
Začali spolu pracovat relativně pozdě, když se Ellis připojil ke Caveově kapele The Bad Seeds, byla skupina už světově známá. Ellis v ní ale rychle zaujal vůdčí postavení. Na jeho a Caveově přístupu k hudbě je cosi velmi podobného. I když Cave je mistr klasické písňové formy a Ellis hrával impulzivní divoké instrumentálky, měla jejich hudba společnou schopnost evokovat obrazy, oba jsou svým způsobem vypravěči. Jejich práce rychle přerostla rámec kapely, Cave a Ellis například dali dohromady příležitostnou skupinu Grinderman. Jsou to pilní muži, podobně jako další, jimž usilovná práce pomáhá odolat pokušení vrátit se ke starým zlozvykům. Filmová hudba není Caveovým a Ellisovým hlavním zájmem, mohou si proto dovolit luxus a práci si vybírat. Na White Lunar jsou jejich kompozice pro drsný australský western The Proposition, režírovaný Caveovým dávným přítelem Johnem Hillcoatem, elegický snímek Zavraždění Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem a v Česku ještě neuvedenou adaptaci Cesty Cormaca McCarthyho (opět v Hillcoatově režii). Všechno jsou to příběhy, jež v sobě mají silný mytický prvek, významnou roli v nich hraje krajina, dotýkají se primárních emocí – podobně jako Caveovy písně.
Nadčasovosti témat odpovídá i klasická instrumentace, úspornost a zdrženlivost. Caveovy a Ellisovy skladby obstojí i mimo kontext filmu, zároveň ale jsou v dobrém slova smyslu služebné. Je to emotivní hudba, která na sebe zbytečně neupozorňuje, v kombinaci s filmovým obrazem nepůsobí jako doslovný komentář, jehož pomocí autoři publiku natlučou do hlavy, jak má danou scénu vnímat. Caveovy a Ellisovy skladby filmové obrazy nenápadně prohlubují, jejich úsilí vyloučit z hudby nadbytečné zvuky vede k tomu, že je obnaženo to podstatné. Týká se to i emocí – zdrženlivých a jemně dávkovaných, které o to víc zapůsobí, když je autoři nechají naplno vyznít (Song For Bob, jež doprovází finále Zavraždění Jesseho Jamese). Skladby z Hillcoatovy Cesty jsou možná o fous vstřícnější, hollywoodštější, než by bylo nutné. I tak jsem ale smířený s tím, že na projekci toho filmu budu brečet jako želva.
