PRAHA Těžko najít někoho, kdo světovou pop-music ovlivňoval tak dlouho, tak zásadně a tak konzistentně jako Bob Dylan. A jen málo jejích důležitých figur je tak tajemných a nepředvídatelných jako on. Když už to vypadalo, že Dylan po dekádách stylistických proměn a výkyvů konečně našel definitivní polohu a stabilní tempo, překvapil koncem minulého roku albem vánočních koled. Takový počin není úplně častý sám o sobě – a co potom od persony židovského původu, jejíž problematický vztah ke křesťanství je veřejně známý.
Dylanův vliv na populární kulturu je nevyčíslitelný. Zároveň se mu však stal břemenem, před kterým už desítky let utíká. Ocenění čítající Grammy, Oscara, Zlatý glóbus, čestné doktoráty, titul velitele francouzského Řádu umění a literatury, Pulitzerovu cenu či četné nominace na Nobelovu cenu jsou jen chabým vyjádřením toho, co dokázal.
Že chce být slavným muzikantem, věděl Dylan prakticky odmalička. S kratičkou výjimkou v dospívání se nikdy v životě ničím jiným než hudbou neživil. Brzo pochopil, že s rodným jménem Robert Allen Zimmerman se rockovou star nestane, a už v šestnácti si zvolil pseudonym nejspíš inspirovaný velšským básníkem a bouřlivákem Dylanem Thomasem, jehož předčasná smrt ho v mladíkových očích stavěla po bok jeho idolů s podobným osudem Jamese Deana a Buddyho Hollyho.
Přestože se k hudbě dostal přes okouzlení raným rock’n’rollem, jeho vstupenkou ke slávě byl folk, kterým nasákl od umírajícího písničkáře Woodyho Guthrieho. Dylan se velmi rychle stal klíčovou osobností tehdejší folkové scény v newyorské čtvrti Greenwich Village – a k jeho nevelké radosti si ho kvůli jeho textům vybrala za mluvčího část generace květinových dětí.
Byl to on, kdo do té doby okrajový, „chudinský“ žánr dostal do hitparád. Proto bylo pro jeho fanoušky takovým šokem, když na desce Bringing It All Back Home i na živých vystoupeních přešel k plnokrevnému elektrickému rock’n’rollu. Jeho samozápalné vystoupení na folkovém festivalu v Newportu 25. 7. 1965, které publikum nemohlo šokovat víc, patří k nejpřelomovějším momentům kulturních dějin 20. století.
Další Dylanova revoluce spočívala v tom, že rock’n’roll a populární hudbu vůbec povýšil na umění, které je navíc schopné nést podobně závažné myšlenky jako jeho předchozí folkové protestsongy. Bylo to zejména jeho přičiněním, že The Beatles přestali hrát odrhovačky o lásce a stali se „seriózní“ kapelou. Dylan sám pak pop obohatil stovkami písňových textů, které sahají od přímočarých vyznání lásky přes plamennou sociální kritiku až po komplexní slovní bludiště zasazené do tradice surrealismu a dada.
Od burácejícího rock’n’rollu vedla Dylanova cesta přes country, introspektivní akustické písničky, pokusy o reggae a další žánry v 80. letech, pro něj zmatených, až k delta blues, kterému se věnuje od zázračné resuscitace své kariéry v roce 1997 s deskou Time Out of Mind. Přestože jeho nejslavnější období skončilo v polovině 70. let, nepřestává Dylan ovlivňovat další a další generace hudebníků a posluchačů – nepřímo i přímo prostřednictvím předělávek. Zástupy interpretů v čele s The Byrds, Peter, Paul and Mary, Jimim Hendrixem či Guns N’Roses s jeho písničkami zaznamenali daleko větší komerční úspěch než Dylan samotný.
A Dylan sám k tomu nic neříká, objíždí znovu a znovu dokola celý svět a žije osamělým životem novodobého trubadúra. Od tíživé popularity poprvé utekl po nejspíš fingované motocyklové nehodě v létě 1966 a veřejnosti se od té doby pokud možno straní. Jeho „nekonečné turné“ trvá už dvaadvacet let a pět dní. Během té doby v České republice zahrál v letech 1994, 1995, 2003, 2005 a naposled v roce 2008 v Ostravě. Každý koncert nepředvídatelného staříka (nedávno oslavil šedesáté deváté narozeniny) je jiný a nikdo nemůže s jistotou říct, jaké songy v jaké instrumentaci zahraje. I proto jeho fanoušci na internetu dokumentují nejen to, které písně kdy kde zahrál, ale i to, zda zrovna drhnul kytaru, nebo hladil klávesy. Podle těchto soupisů to vypadá, že si Dylan aktuálně oblíbil set, který minimálně z poloviny čerpá z jeho desek z druhé poloviny 60. let. Jak sám sobě nepřímo předpověděl ve své asi nejslavnější písni Like a Rolling Stone, Bob Dylan mechem nikdy neobroste.
