Myšlenka podniku, který se od roku 2000 nazývá Kniha roku, je prostá: není to ani tak klání, ale spíše rituál, osobní poděkování konkrétních čtenářů konkrétním knihám a jejich tvůrcům. Má formu výčtu, za jehož každou položkou je čtenářský zážitek a individuální vkus. Protože účastníci vybírají z celé škály knih, které vyšly v posledním roce, je shoda na jednom titulu krajně nepravděpodobná. Během posledního dvacetiletí zvítězila i kniha se šesti hlasy. Nejvíce – dvaatřicet – respondentů hlasovalo v roce 1993 pro deníky Jana Zábrany Celý život.
V roce 2004 se stal knihou roku cyklus povídek Jana Balabána Možná že odcházíme. Letos jeho románu Zeptej se táty dalo hlas třicet čtenářů. Anketa také vyzdvihla mnohem víc knih české beletrie a poezie než v předchozích letech – především novelu Emila Hakla Pravidla směšného chování a básnickou sbírku Pavla Kolmačky Moře. Knihy lidské, osobní, poetické, zneklidňující. Jejich spřízněnost se Zábranovým Celým životem je nápadná: bilance ztrát, niternost, vlastní hlas, a rozhodně ne rezignace.
