Sony BMG
Hlas oblíbených Roxette počtvrté sólově a se zvýšenou naléhavostí. „Písně hromadného ničení“ se velmi dobře hodí k náladě, kterou dvaapadesátiletá skotská zpěvačka nedávno navodila na desce k poctě o něco starší kolegyni Joni Mitchell. Píseň Ladies Of The Canyon tu v podání Annie Lennox získala díky jejímu hlasu známému z dobře naolejovaného popu Eurythmics nečekanou vroucnost. Název desky je samozřejmě nutné brát s nadsázkou.
Ničivé mohou být sny, o kterých se tu mluví („přála bych si milence, který promění vodu ve víno... tyhle sny, za kterými se pořád honím...“), únava z neustálého toužení po životě tam, kde je tráva zelenější („Jsem posedlá myšlenkou, že mě někdo vysvobodí z té mizérie...“), výčitky při pohledu na minulost („viděla jsem tvou fotku/bylo mi líto všeho, co jsem ti nikdy neřekla“). Emotivní album dospělého popu.
pv
HODNOCENÍ LN ****
Jan-Matěj Rak: Ježkovy vwoči, vlastním nákl.
Nechme stranou, jestli písničky Jaroslava Ježka, kterých se na toto album vešlo čtrnáct, jsou nebo nejsou krásné. Samozřejmě že jsou. Nechme také stranou, jestli Jan-Matěj Rak umí nebo neumí na kytaru - kdyby neuměl, asi by se do projektu „přehrání“ těchto zlidovělých hitů nepouštěl. Takže vše ideální? Vyvstává otázka po smyslu takovéhoto alba. Když nějaký český koncertní kytarista jako přídavek vystřihne třeba Bugatti-step nebo Tři strážníky, má to logiku i jisté kouzlo. Ale sestavovat celé album ze „slavných přídavků“ z jediného autorského zdroje? Rak se navíc na obalu zaklíná tím, že nechtěl původní verze Ježkových skladeb měnit. Když si odmyslíme, že ony původní verze jsou s velkým orchestrem nebo klavírem, čili už úprava pro kytaru změnou je, jaký je smysl tak úzkostlivého tradicionalismu? I ty nejklasičtější žánry a styly popmusic přeci lze upravovat po svém a s vkusem.
ob
HODNOCENÍ LN ***
