Neděle 14. dubna 2024, svátek má Vincenc
130 let

Lidovky.cz

Dveře stále otevřené

Česko

V Praze zahrál Ray Manzarek a Robby Krieger – kousek kapely The Doors

V angličtině existuje termín „hasbeens“, který označuje především muzikanty, již jistě něco v minulosti dokázali, ale pro současnost už jsou zkrátka odepsaní.

Tohle označení ovšem v žádném případě neplatí pro někdejší zakladatele dnes již statutárně kultovní kapely The Doors Raye Manzareka a Robbyho Kriegera. Na jejich koncert v Kongresovém centru v Praze totiž přišlo předevčírem převážně mladé publikum, které hudba této legendární formace stále oslovuje.

Nádherný úvod před příchodem kapely navodila hudba klasického díla Carla Orffa Carmina Burana, díla, které Manzarek kdysi po svém předvedl na sólovém albu. Pak už si zasloužilí rockoví klasici s mladičkými fanynkami vespol zazpívali klasické hity Break On Through to the Other Side či Strange Days.

Nesporný úspěch měla i klasická odrhovačka o putování do dalšího whisky baru Alabama Song, která ovšem pochází z pera Bertolta Brechta a Kurta Weilla a tady byla podána až příliš dryáčnicky.

Zpěvák Brett Scallions, který měl být replikou Jima Morrisona, sice postrádal absolutní charisma původního protagonisty, ale po několika skladbách si tento poněkud upjatý a dříčský frontman nakonec srdce diváků získal.

Bedňák za bicími Naprosto skvostná byla ovšem relativně nenápadná rytmická sekce v podání drobného Číňánka a zcela fenomenálního baskytaristy Phila Chena a bubeníka Tye Dennise, kterému občas vypomáhal na perkuse bezejmenný bedňák. Největší hvězdou byl ovšem sedmdesátiletý klávesista Ray Manzarek, který celému souboru jednak dodával osobitý zvuk svého nástroje a zároveň vše doprovázel úžasnými vokálními harmoniemi. Ray Manzarek ostatně hýřil i vtipnými komentáři a nešetřil pochvalnými slovy na vřelost „slovanského“ publika, se kterým sdílí původ: Manzarek se narodil v Chicagu polským rodičům.

Publikum asi po čtvrté písni nevydrželo sedět na sedačkách a počalo tančit v uličkách a prostě všude, kde se dalo. To zcela prolomilo jinak sterilní prostředí kongresového sálu. Robby si střihl také akustické sólo ve stylu flamenka, ale jinak se vše odehrávalo v pohodovém psychedelickém bigbítu. Přídavkem byla replika Strange Days a pak zcela pochopitelně Kriegerova klasická vypalovačka Light My Fire s úchvatnou dlouhou improvizací uprostřed. Dramaturgicky očekávaný závěr se opravdu povedl a mladá děvčata (a nejen ona) to zaznamenávala masově na mobily. Takže se máme na YouTube asi na co těšit.

Obavy, že by mohlo jít o nějakou „vyčpívku“, se tedy nepotvrdily, a i když bychom tomu asi nedali nálepku „koncert roku“, tak to byla nesmírná pohoda a koncert, který rozhodně stál za to. Už kvůli té obrovské uvolněnosti a skvělému výkonu „staroušů“ v čele s Manzarekem, který hrál v poslední skladbě nejdřív nohou a potom i zády, aniž by to vyznělo jako laciný trik.

Prostě léto lásky se v modifikované podobě přeneslo i do někdejšího paláce hrůzy. A víc než hudba samotná byla právě důležitá ta sounáležitost generací a radosti. Tyhle „dveře“ jsou zkrátka stále otevřené.

Manzarek – Krieger

of The Doors

Kongresové centrum Praha

13. 7. 2010

O autorovi| PETR SLABÝ, Autor je hudební publicista

Autor: