Naprosto vyprodaný stadion Eden dal jasnou odpověď na to, jak je to i po třech desítkách let s popularitou jedné z mála skupin, u kterých zprofanované slovo kult nezní přehnaně. Zatímco u mnohých jiných zájem s lety buď rovnou upadá, nebo se v lepším případě omezuje na stárnoucí, byť věrné příznivce, zde dochází k zajímavému momentu smíření. Množství posluchačů se nejen nabaluje stylem sněhové koule, ale postupně se přidávají i ti, kteří ještě před pár lety tuhle partu z duše nenáviděli. Bude v tom určitě nějaká magie.
Nejen skalní „depešáci“ „Náš zvuk je jako velká a ponurá zeď, kterou lidé postříkali pestrými barvami,“ pravil před pár lety kytarista Martin Gore. Pestře působila i směs natěšených, která se v Edenu sešla. Výrazné vlasové patky, kůže a černo-bílé kombinace se pochopitelně v davu neztratily, ale bylo vidět, že poslechnout si jednu ze zásadních skupin historie přišlo i nemálo zcela běžných návštěvníků.
Avizovaná předkapela Motor nečekaně nedorazila, a už krátce před osmou se objevily rovnou hlavní hvězdy. Základní trojku doplnil ještě klávesista a bubeník, a intro postupně přerostlo do úvodní skladby In Chains, následované singlovou Wrong, obě ze stále čerstvého alba Sounds Of The Universe. To ve zbytku večera zaznělo skoro z poloviny, ale samozřejmě zásadní hity měly přednost. To, že na našlapané ploše stadionu nejsou jen domácí, zasignalizoval jedinec, uprostřed davu mávající polskou vlajkou.
Muzikanti působili soustředěně, ale nikoliv znuděně. Ovšem zatímco zpěvák Dave Gahan byl samý úsměv, Martin Gore se tvářil poněkud ztrápeně. Dvě fanynky vedle se rozplývaly nad sugestivní a velkolepou projekcí. V té se střídaly předpřipravené sekvence od Antona Corbijna s nápaditým snímáním kapely přes filtry a doplnily tak hudbu působivou podívanou.
Živě, sborově a nadšeně David Gahan se ze své nedávné nemoci pozoruhodně rychle dostal zpět do formy, máchal stojanem mikrofonu, neodpustil si piruety i divoké gestikulace. Reakce publika na každý prověřený letitý hit pak nebyla daleko fanatické extázi. Uprostřed setu si dvojnásobné pěvecké sólo vystřihl i Martin Gore. Stále častěji se synchronizovaně tleskalo a koncert skvěle gradoval.
Finále proběhlo ve velkém stylu. Enjoy The Silence a na závěr oficiálního bloku hymna všech černooděných fans Never Let Me Down Again s lesem tisíců mávajících rukou. Pětiskladbová přídavková série, ve které nechyběl ani sugestivní Personal Jesus, znamenala výtečné vyvrcholení celého svátku pro fanoušky a brilantní ukázky pop-music nejen dokonale provedené, ale i nadprůměrně nápadité pro všechny ostatní.
HODNOCENÍ LN
****
Depeche Mode
Multifunkční areál Eden, 25. 6. 2009
