Jelikož se na vypočtení uhlíkové stopy jakéhokoli subjektu nepoužívá jeden celosvětově přijatelný vzorec, vznikly v posledních letech desítky internetových kalkulaček, které vygenerovaly spoustu nepřesných informací a zmatek,“ zaskočilo mě minulý měsíc konstatování amerického listu Science Daily. Sám jsem se totiž na jednom z takových webů pokoušel svá emisní aktiva a pasiva v rámci „zeleného účetnictví“ vypočítat.
A vyšlo mi, že pokud by se podobně chovali ostatní konzumenti, potřebovali bychom k trvale udržitelnému rozvoji zhruba 3,43 planety. Podle domácího serveru hraozemi.cz zas 3,3.
Jestli teď někoho napadlo, že zeměkouli v rámci svých individuálních možností výjimečně huntuji, upozorňuji, že emisní deficit nastavený pro obyvatele mírného podnebního pásu, konkrétně České republiky, jsem na stránce myfootprint.org výrazně překročil pouze v kategorii „potravinová stopa“. Co se týče té uhlíkové a hlavně ekologického bydlení nebo nákupu nepotravinového zboží, dvou extraplanet navíc mi podle výsledků netřeba. A celkově je na tom prý Evropa v nadužívání přírodních zdrojů ještě hůř.
Jak se tedy podle indikátoru ekologické stopy stravovat ohleduplněji, ušetřit zeměkouli „potravinové míle“ exotických plodů dovážených z dalekých krajů a vyslyšet ekology, kteří doporučují jíst co nejlokálnější potraviny? Třebaže nemáte vlastní zahrádku? Otevřel jsem ledničku a nejexotičtější položkou, která tam mohla zeměkouli stát globální hektary (na které se dopad našeho neekologického chování přepočítává), byly plátky „udeného lososa z faremního chovu v Norsku“. Rozpitou láhev cassisu započítávat netřeba, poněvadž jsem si ji ze supermarketu ve Francii kdysi osobně dovezl a beztak tam odsud k nám nejspíš není tak daleko jako do Skandinávie.
Na ostatní ekologicky nešetrné dovozy zbýval aspirovat už jen kelímek kremžské hořčice. Tu ovšem v kraji už dávno nikdo z dolnorakouské Kremže nedováží. Vyrábí se totiž v Dobrušce, provozovna Chlumec nad Cidlinou, jestli to chcete vědět. Takže to bychom měli. Pokud náš subjekt omezí ryby z Norska a na procházkách taky vysoký hovězí roštěnec, který u kamaráda v restauraci zručně porcují z býčků dovezených z Argentiny, měli bychom už za pár měsíců vykazovat emisní bilanci o něco příznivější. A mít zelené svědomí čistší a klidnější.
Ale pak přišla ta zmíněná zpráva o nespolehlivosti podobných environmentálních propočtů a upřímně řečeno, není od té doby zdaleka tak osamocená jako ta hořčice v subjektově lednici.
Vědci prestižní Carneggie Melon University v Pensylvánii například tvrdí, že na těch potravinových mílích záleží planetě ve skutečnosti mnohem míň, než omylní lidé původně mysleli. A kdokoli Američanům radí, aby jedli lokálně, ten by prý mnohem líp udělal, pokud by jim sáhl na spotřebu červeného masa (což jsme v této rubrice ostatně už jednou probírali).
Mnohem větší zátěž než ekology akcentovaný přesun potravin způsobuje totiž naší zeměkouli jejich výroba, a na tu především bychom se prý měli při nápravě zaměřit, ať bydlíme kdekoli. Posuďte sami: „Zjistili jsme, že i když jsou potraviny převáženy na delší vzdálenosti (v USA se průměrně jedná o tisíce kilometrů, pozn. subjekt) emise skleníkových plynů v rámci konzumace potravin způsobuje dominantně jejich výroba,“ říkají otcové pensylvánského výzkumu Christopher L. Webber a H. Scott Matthews. A dodávají i čísla. Přeprava jídla podle jejich výpočtů představuje celkově pouze 11 procent skleníkových emisí ze „stravovací stopy“ a z nich jen čtyři procenta připadají na cestu potravin od výrobce do maloobchodu.
V rámci dnešních tří set milionů amerických konzumentů to jistě nepředstavuje zanedbatelné znečištění atmosféry, ale oproti 83 procentům celkového objemu, která prý v potravinářství oproti tomu způsobuje fáze výrobní, je přece jen napáchaná škoda výrazně nižší.
Můžu si potom furiantsky dovážet kremžskou z Kremže? To jistě zamítne každý, kdo se v srpnovém Enviromental Science & Technology dočte, že zásadnější a hlavně nepříznivější nesrovnalosti s výpočtem ekologické stopy vládnou ve sféře průmyslové výroby. Při současné metodě vykazování emisí prý dvě třetiny amerických podniků přehlížejí až 75 procent vygenerovaných skleníkových plynů. Na jaké zelené účetnictví tedy spoléhat? Důvěryhodná data, která máme o udržitelném rozvoji k dispozici, jako by se vyvíjela zcela neudržitelně.
Ohrožené prostředí planety jistě není výmysl, ale málokdo zatím dokáže s jistotou říct, zda v jeho stínu nepodléhá environmentalistickému strašáku, anebo jestli naopak v 90. letech jen příliš optimisticky nezbaštil onu umírněnou metaforu lidské šlápoty. Klidně je totiž možné, že zatímco si kupujeme místní kremžskou, naší zeměkouli měříme jen lehounké našlapování po špičkách.
***
Pokud náš subjekt omezí ryby z Norska a vysoký roštěnec z býčků dovezených z Argentiny, měl by vykazovat emisní bilanci o něco příznivější. Ale pak se objevila ta zpráva o nespolehlivosti podobných environmentálních propočtů.
O autorovi| Jan Čáp, redaktor Orientace
