Čtvrtek 18. dubna 2024, svátek má Valérie
130 let

Lidovky.cz

Emöke - violové uhranutí

Česko

Byl-li Josef Škvorecký před půlstoletím uhranut neznámou tajemnou dívkou, pak jej dnes následuje Miloš Horanský ve zdivadelněné podobě útlé novely Legenda Emöke (1963) na scéně pražské Violy. Byla-li pro Škvoreckého ta slovenská Maďarka posléze legendou a „stopou slzy“, jde Horanského záhadná Slovenka ještě dále - je mu milostným mýtem.

Obléká-li spisovatel onu mladou ženu do „letních šatů k tělu, s bílým límečkem a nahýma rukama“, režisér s výtvarnicí jí vytvořili doslova spektakulární kostým, znak, symbol. Černovláska se vznáší v zářivé červeni, v rafinovaných vrstvách a detailech -jako by ani nebyla z tohoto světa. O opaku svědčí její půvabná slovenština, kterou jí básník Horanský vložil do úst, zcela v duchu zvláštního příběhu o nemožnosti naplněné lásky.

Banální situace - dva muži soupeřící o přízeň ženy na dávné socialistické rekreaci - je popsána s pozorovatelským odstupem i vášnivým zájmem a nakonec rezignací prostřednictvím jediného člověka: vypravěče (je to třicetiletý pražský Redaktor), s odporem líčícího padesátníka, Učitele z pohraničí, ale i figurky rekreantů.

Martin Finger má pro tento vrstevnatý úkol výtečné dispozice: rozostřený pohled, suše znějící hlas, úsporné gesto, zjev evokující 60. léta - i schopnost zaujmout Emöke svým blues u piana. Ona mu to později vrátí v neznámé písni beze slov plné touhy.

Cudné i smyslné Magdaléna Borová se pro tuto roli možná narodila. Přináší ve vznosném držení útlého těla, v obnažených ramenou, v pobledlé tváři temných očí a přísných úst sílu i křehkost, lásku i strach, víru i pochyby. Když ji muž zvolna, postupně a opatrně zbavuje částí efektního odění, je to cudné i smyslné zároveň.

Finger hned zpočátku nasadí brutální tón, nemilosrdně obnažující Učitelovu vulgárnost. Podobně vylíčí pitomého Kulturního referenta. Tyto kreatury jsou v hercově podání nenávistnými karikaturami parazitů, tehdejších i dnešních (zde Horanský oproti předloze ještě přitvrdil). Jedním z vrcholů komorního dramatu je pak společenská hra, již režisér v ději smysluplně předsunul. Tady se blýskne Borová bravurním a vtipným střídáním obou jazyků v dialozích fiktivních spoluhráčů.

Když se vztah nevztah uzavírá, Emöke přijde, teď už v bílém, za velkým rámem plným růží, jedinou dominantou prázdného prostoru. Odjíždí viditelně poznamenaná... On se po návratu nejdřív důkladně vyspí; pak si telefonuje s milenkou, již mazlivě, ale notně mechanicky oslovuje Margo, Margo. Kde ale zůstala jiná zdrobnělina, již nedávno tiše polykal u nočního vlaku - Emö? Fingerův subtilní projev v závěru nabývá nevídané emocionální síly: ano, právě tak se člověka zmocňuje „lhostejnost, která je naší spásou, naší zkázou“.

***

HODNOCENÍ LN *****

Legenda Emöke

Scénář: Miloš Horanský, Adéla Kroupová Režie: Miloš Horanský Scéna: Jaroslav Bönisch Kostýmy: Ivana Brádková Hudba: Emil Viklický Pohybová spolupráce: František Pokorný Viola, premiéra 16. 2.

Autor:

Střední škola a Mateřská škola Aloyse Klara
Kuchaře/Kuchařku pro střední školu

Střední škola a Mateřská škola Aloyse Klara
Praha
nabízený plat: 20 000 - 29 000 Kč