Obléká-li spisovatel onu mladou ženu do „letních šatů k tělu, s bílým límečkem a nahýma rukama“, režisér s výtvarnicí jí vytvořili doslova spektakulární kostým, znak, symbol. Černovláska se vznáší v zářivé červeni, v rafinovaných vrstvách a detailech -jako by ani nebyla z tohoto světa. O opaku svědčí její půvabná slovenština, kterou jí básník Horanský vložil do úst, zcela v duchu zvláštního příběhu o nemožnosti naplněné lásky.
Banální situace - dva muži soupeřící o přízeň ženy na dávné socialistické rekreaci - je popsána s pozorovatelským odstupem i vášnivým zájmem a nakonec rezignací prostřednictvím jediného člověka: vypravěče (je to třicetiletý pražský Redaktor), s odporem líčícího padesátníka, Učitele z pohraničí, ale i figurky rekreantů.
Martin Finger má pro tento vrstevnatý úkol výtečné dispozice: rozostřený pohled, suše znějící hlas, úsporné gesto, zjev evokující 60. léta - i schopnost zaujmout Emöke svým blues u piana. Ona mu to později vrátí v neznámé písni beze slov plné touhy.
Cudné i smyslné Magdaléna Borová se pro tuto roli možná narodila. Přináší ve vznosném držení útlého těla, v obnažených ramenou, v pobledlé tváři temných očí a přísných úst sílu i křehkost, lásku i strach, víru i pochyby. Když ji muž zvolna, postupně a opatrně zbavuje částí efektního odění, je to cudné i smyslné zároveň.
Finger hned zpočátku nasadí brutální tón, nemilosrdně obnažující Učitelovu vulgárnost. Podobně vylíčí pitomého Kulturního referenta. Tyto kreatury jsou v hercově podání nenávistnými karikaturami parazitů, tehdejších i dnešních (zde Horanský oproti předloze ještě přitvrdil). Jedním z vrcholů komorního dramatu je pak společenská hra, již režisér v ději smysluplně předsunul. Tady se blýskne Borová bravurním a vtipným střídáním obou jazyků v dialozích fiktivních spoluhráčů.
Když se vztah nevztah uzavírá, Emöke přijde, teď už v bílém, za velkým rámem plným růží, jedinou dominantou prázdného prostoru. Odjíždí viditelně poznamenaná... On se po návratu nejdřív důkladně vyspí; pak si telefonuje s milenkou, již mazlivě, ale notně mechanicky oslovuje Margo, Margo. Kde ale zůstala jiná zdrobnělina, již nedávno tiše polykal u nočního vlaku - Emö? Fingerův subtilní projev v závěru nabývá nevídané emocionální síly: ano, právě tak se člověka zmocňuje „lhostejnost, která je naší spásou, naší zkázou“.
***
HODNOCENÍ LN *****
Legenda Emöke
Scénář: Miloš Horanský, Adéla Kroupová Režie: Miloš Horanský Scéna: Jaroslav Bönisch Kostýmy: Ivana Brádková Hudba: Emil Viklický Pohybová spolupráce: František Pokorný Viola, premiéra 16. 2.
