Vláda není schopná lidem zaručit, že jim některá další nesebere úspory na penze
Vládní koalice byla už koncem ledna dohodnutá, že generace 40- si bude muset povinně přesměrovat část odvodů sociálního pojištění na soukromé důchodové účty. Teď mění názor. Přesměrování by nemělo být povinné, ale dobrovolné. Ministr práce Jaromír Drábek přiznává, že kabinet nepřiměly k obratu vrtochy žádné strany, ale vnější okolnosti. V současné Evropě totiž nejsou soukromé úspory na penzi ctěny jako nezpochybnitelné osobní vlastnictví. Politici od Dublinu po Budapešť si nastřádané peníze bez souhlasu majitelů v lepším případě „půjčují“, v horším je přímo znárodňují. Ani Nečasova vláda při nejlepší vůli nemůže lidem nezpochybnitelné vlastnictví zajistit. Presumptivní předseda ČSSD Bohuslav Sobotka už zestátnění povinných úspor ohlásil jako jednu ze svých priorit. Iluze ochrany vlastnictví Základní myšlenkou reforem byl konec státních monopolů na důchody. Proto vlády dávaly lidem šanci přesměrovat si část povinných plateb na soukromé účty. Ve stáří by tak měli dva důchody – státní a osobní. Sázkou na dvě karty se rozkládající rizika obou a stoupá šance, že lidé budou mít ve stáří z čeho žít. Jenže tento chvályhodný krok vystavuje politiky pokušení, jemuž bohužel neumí odolat. Na jedné straně se na soukromých účtech jako rezerva mladších generací na stáří hromadí desítky miliard. Na druhé tyto peníze citelně chybí v silně zadlužených státních rozpočtech, z nichž se platí penze současných důchodců. Politici většinou spolu s přesměrováním peněz na soukromé účty už neseberou odvahu vybrat víc na daních nebo seškrtat jiné výdaje, aby důchodové účty dostali do rovnováhy. A když se dluhy vymknou z rukou, bere se, kde se dá, a vyrabují soukromé účty.
Fondy znárodňují vlády bez ohledu na ideologii. Liší se jen forma. K nejvíce barbarské verzi se zatím uchýlil maďarský premiér Viktor Orbán. Soukromé fondy v prosinci jednoduše sloučil se státním důchodovým účtem. Tím skončila reforma, kterou před dvanácti lety sám prosadil. Maďaři si mezitím dokázali našetřit 268 miliard korun. Ty Orbán vysál do zadlužené státní pokladny a půjdou do ní i všechny odvody v budoucnu. Dnes reformu, která lidem na soukromých účtech vynášela slušné úspory na stáří, označuje za „nebezpečný experiment, kvůli němuž je země až po uši v dluzích“.
Druhá část tvrzení je samozřejmě pravda. Maďarsko se už v roce 2008 dostalo na hranu státního bankrotu. Státní dluhy nad 80 procenty HDP patří k nejvyšším v Evropě. Nejsou ale výsledkem důchodové reformy, nýbrž dekády nezřízeného populismu, v němž se předháněli orbánovci s konkurenčními socialisty. Zodpovědná a udržitelná reforma penzí má vždy dvě strany. Když se na jedné peníze přesměrují na soukromé účty, musí se jinde vybrat nebo ušetřit. Bez toho je skutečně reforma nezodpovědným experimentem. Nečasova vláda zatím slibuje, že výpadek zacelí sjednocením DPH na 20 procentech. Maďaři ale reformovali v roce 1999 za časů prosperity a po paroubkovsku věřili, že vše samospásně zaplatí ekonomický růst.
Poláci patří sice na rozdíl od Maďarů mezi zodpovědné hospodáře, zestátnění soukromých penzí ale neodolali. Mladší generace si tam mohou už deset let posílat 7,3 procenta příjmů na soukromé účty. Vláda Donalda Tuska jim ale od ledna příspěvek snížila na 2,3 procenta. Zbývajících 5 procent míří do státního rozpočtu. Tam se budou lidem evidovat na virtuálních účtech, jejichž hodnota se bude každý rok valorizovat stejným tempem, jakým roste ekonomika. A někdy v budoucnu jim je prý vláda vrátí. Donald Tusk ví, že nezávazným slibem se nikdy neurazí. Někdejší ministr financí a guvernér Leszek Balcerowicz, který reformu prosadil, mluví o vážném porušení společenské smlouvy, což je velmi výstižný popis.
Asi nejměkčí verzí je irské rabování. Tam politici nevybrali peníze ze soukromých účtů, ale „jen“ ze státního rezervní fondu na penze. V něm bylo původně 21,5 miliardy eur. Pět padlo na sanaci největší krachující banky a 12,5 miliardy se přidalo k záchrannému balíku EU a MMF.
Přes drsnou rétoriku, slibující penzijní znárodňování v každém druhém vystoupení, se nejzdrženlivěji choval slovenský expremiér Robert Fico. Mladší generace Slováků si už od roku 2005 může posílat na soukromé účty 9 procent příjmů. Fico vedl proti soukromým fondům ostrou kampaň a Slováky dvakrát vyzval, aby své úspory vrátili ke státu. Drtivá většina to odmítla a Fico se stáhl. Uvědomil si, jak mají lidé pocit vlastních úspor rádi, a do žádné orbánovské akce se nepustil. Úspory tak ochránil Ficův populismus.
Jak říká americké přísloví: peníze v kapse pálí. Snad s výjimkou norského rezervního plynového fondu nikdo v Evropě žádné rezervy nemá, takže se v nouzi sahá i po rezervách, na něž by slušný stát, kterému zaleží na důvěryhodnosti a stabilitě, nikdy sahat neměl.
Zatím netušíme, jaká verze penzijního znárodnění se honí hlavou Bohuslavu Sobotkovi. Od vládní koalice ale bude zodpovědnější, když dá lidem šanci se svobodně rozhodnout pro soukromý účet i s rizikem jeho vyrabování.
***
Zatím netušíme, jaká verze penzijního znárodnění se honí hlavou Bohuslavu Sobotkovi. Od vládní koalice ale bude zodpovědnější, když dá lidem šanci se svobodně rozhodnout pro soukromý účet i s rizikem jeho vyrabování.
O autorovi| LENKA ZLÁMALOVÁ analytička LN e-mail: lenka.zlamalova@lidovky.cz
