Štědrovečerní radost je za námi a většina z nás ještě pořád cítí tu radost z dárků. Ale do řady myslí se pomalu vkrádá strach. Na dárky si totiž půjčili a pomalu začínají přemýšlet, jak budou zvládat půjčky splácet. Bohužel nemá cenu plýtvat slovy na varování, že zadlužovat se kvůli předmětům denní spotřeby, dovoleným a podobně je největší finanční hloupost, jaké se kdo může dopustit. Ti chytří to vědí a ti, kterým to nedochází, se poučí nejdříve po první návštěvě exekutora (a řada z nich ani potom ne).
Bohužel nemá cenu spoléhat se ani na novou právní úpravu zákona o spotřebitelském úvěru. Ten sice formálně stanovuje vyšší informační povinnost, ale kdo z úvěruchtivých bude studovat nějaké složité texty? Nebude fungovat ani nová povinnost věřitelů, a to zkoumat, jestli si může dlužník půjčku dovolit. Stačí jen klienta správně navést, jak má vyplnit kolonky. Nevěříte? Stačí se podívat na aktuální kampaň Citibank na půjčky s mottem „půjčka není o vyplňování formulářů, ale o plnění přání“. Myslím, že není co dodávat. Pokud by stát chtěl opravdu pomoci těm, kteří se nesmyslně zadlužují, tak především z trhu dostane podivné pololichvářské firmy. Stačilo by k tomu udělat dvě věci. Tou první je podřídit dohled nad těmito firmami České národní bance (která se tomu ale ze všech sil brání) a zavést jednoduchá pravidla pro získání licence na poskytování úvěrů. Kdyby bylo první podmínkou pro získání licence prokázání původu kapitálu, který firma používá, řada z nich by ani nezkoušela žádat. Navíc by převzetím dohledu nad spotřebitelskými úvěry konečně získal smysluplnou agendu také útvar na ochranu spotřebitele ČNB a mohl by pořádně rozvinout stávající aktivity ČNB na poli finanční gramotnosti.
Druhou věcí, jak se účinně chránit proti lichvářským firmám, je upravit popis trestného činu lichvy nebo alespoň uvést judikaturu do souladu s reálným životem. Jak se mají cítit státní zástupci, kteří zkoušejí potrestat alespoň ty nejkřiklavější případy okrádání neznalých lidí, když jim soudy shazují žaloby s vysvětlením, že úrok byl sice přehnaně vysoký, sankce neobvykle vysoké, ale „nepodařilo se prokázat“, že by lichvář zneužil tísně či neznalosti svého dlužníka? Přitom sami soudci, kteří se pod takové rozsudky podepíší, přiznávají, že ani oni nechápou složité smluvní podmínky, a i přes své právnické vzdělání by nedokázali naplnit dlužníkovy povinnosti tak, aby na ně neměl věřitel žádnou páku. Jenže zároveň žijí v nějakém podivném světě, ve kterém definici nouze nesplňuje ani to, když svobodné matce se dvěma dětmi zatéká střechou do domu a vlhkost zkratuje elektrické rozvody.
Základní rolí státu vždy bylo chránit své občany. Proč tedy stát rezignoval na ochranu svých občanů před skupinami, jejichž cílem není poskytování úvěrů, ale spíše okrádání pomocí nejasných pravidel, vysokých sankcí a schopnosti pomocí spřátelených rozhodců a dražebníků své bezbranné oběti rychle a účinně připravit o jejich majetek, včetně střechy nad hlavou?
***
Sami soudci přiznávají, že ani oni nechápou složité smluvní podmínky, a i přes své právnické vzdělání by nedokázali naplnit dlužníkovy povinnosti.
O autorovi| TOMÁŠ PROUZA, ekonom a spolumajitel Partners
