Při každé české stávce se obracejí zainteresované strany na právníky a požadují výklad, zda je stávka legální, či nelegální. Jak špatná otázka!
O této otázce rozhodovaly již soudy všech stupňů, bylo o ní napsáno mnoho právnických disputací. Právo na stávku! Lidské právo! Listinu základních práv a svobod! Asi už všichni po letech víme, že potíž je jakoby v tom, že zákon zná jen stávku ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Zákon nezná stávku jinou, stávku „divokou“. Asi nejsrozumitelnější právní větu o stávce nalezneme v rozsudku Nejvyššího soudu z roku 2001:
„Právo na stávku lze vykonat nejen ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, ale i za účelem obrany jiných hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců u jejich zaměstnavatele.“ Není co zkoumat Svět už je ale uspořádán tak, že mám-li právo, mám ho vůči někomu. Subjektivní právo není abstraktní kategorií. Vždy zde je druhá konkrétní strana, strana povinná. Někdo musí proti mému právu něco plnit nebo alespoň něco strpět, snášet. V daném případě je zde zaměstnanec a vedle něj stojí zaměstnavatel. Jsou spolu svázáni v horizontálním, soukromoprávním, smluvním vztahu svými vzájemnými právy a povinnostmi.
Vidíme tedy, že právo na stávku je omezeno smlouvou založeným právem zaměstnavatele. Zaměstnavatel po právu očekává, že zaměstnanec přijde do práce a svou práci odvede. Co víc je tady potřeba zkoumat? Není zde žádná otázka přiměřenosti či proporcionality, s níž si rád pohrává náš Ústavní soud. Zaměstnanec se k práci zavázal ve své pracovní smlouvě. Smlouvy mají být plněny. Kde je zde v tomto soukromoprávním vztahu místo pro „základní právo na stávku“, z nějž soudy vycházejí? Bylo snad sjednáno v pracovní smlouvě, že zaměstnanec nemusí přijít do práce a jedná po právu, když k tomu třeba třikrát vysloví slova „stávka, stávka, stávka“?
Právo očekávat, že smluvená práce bude odvedena Mám splnit jako podnikatel své závazky, mám na ně uzavřeny obchodní smlouvy. Mám jako stát vykonávat řádně veřejnou správu, jak mi ukládá zákon. Potřebuji své zaměstnance v práci. Zajistil jsem si, že moji zaměstnanci budou pracovat, uzavřel jsem s nimi pracovní smlouvy a řádně svým zaměstnancům platím. Ano, vím přitom, že je tady zákon o kolektivním vyjednávání, ten vlastně suspenduje povinnost plnění pracovních smluv, ale jen pro případ sporu o kolektivní smlouvu. Vím tedy, že když se v případě kolektivního vyjednávání nedohodnu se svými zaměstnanci, mohou tito zahájit stávku. Ale kde je nějaké všeobecné právo na stávku a jak ho porovnat s mým právem očekávat, že smluvená práce bude odvedena?
Příznakem doby je ono „základní právo na stávku“. Příznakem doby, která věří ve vše, co je „veřejné“, a věří tak i ve veřejné právo a jeho všeobjímající moc a sílu oproti právu soukromému. Řešit otázku, zda je stávka legální, či nelegální, postrádá smyslu. Řešit otázku, co dělat, když zaměstnanec nepřijde do práce, musí každý zaměstnavatel. Právo na stávku je falešným právem.
O autorovi| Miroslav Sylla, právník
